"Kakashi koukej, támhle leží dívka." Rin, běž za ní, já to vyřídím zatím tady." Dobře." Slyšela jsem okolo sebe různé zvuky a pak ke mně někdo přiběhl. Byla to dívka, poznám to podle lehkých dopadů chodidel na zem a chvíli na to přiběhl i muž. "Kakashi, podívej ona nespí jen má zapečetěné podvědomí." Tak jo, Rin vezmi tu katanu co svírá a já vezmu ji. Odneseme ji k Sandaimemu, ten si s tím už poradí." Vzal mě a odnášel mě pryč. Po dlouhé době mě položily a pak někdo konečně sejmul tu pečeť. Otevřela jsem oči a první co ze mě vypadlo bylo "Madaro já tě zabiju." Pak jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem. "Ehm slečno, Uchiha Madara je už dávno mrtví. " Kdo byl tak hodný a udělal to místo mě." Byl to první Hokage Hashirama Senju." Usmála jsem se a potichu řekla. "Děkuji Senju." Pak jsem se pomalu zvedla, ale nohy to nevydržely a já šla znovu k zemi. Než jsem stihla dopadnout zachytil mě ten maskovaný kluk. "Ještě by jsi neměla chodit." Opatrně mě začal pokládat na zem. "Děkuji." Takže jak se jmenuješ děvče?" Ptal se Hokage. "Mé jméno je Leila Migui." Všichni na mě vytřeštily oči. "Ta "Leila Migui co se ve svých 13 stala koninek, ta která se ve svých 17 letech ztratila. Ta co se mohla díky své ohromné síle stát první Hokage?" Ano, to jsem já." Sakra, ten toho o mě ví fakt hodně. A pak ještě potichounku dodal. "První holka prvního." Ti dva co mě sem dotáhly na mě hodily nevěřící pohled. Pak ke mně došla ta holka a podala mi mou katanu. "Leila-chan, tady tohle je tvoje." Děkuji ti. Ty se jmenuješ Rin a ten druhý Kakashi, že je to tak." A-ano." Vykoktala ze sebe Rin, dočkala jsem se dalších překvapených pohledů. "Celou dobu co jsem spala jsem vás slyšela." Ehm, takže Lielo, od zítra nastoupíš normálně jako jonin a budeš chodit na mise. Teď už můžete jít a jo tady Kakashi tě provede po vesnici." Děkuji Hokage-sama." Vyšly jsme ven a Rin se od nás hned odloučila a já s Kakashim jsme se vydaly na průzkum Konohy. Já okamžitě vyrazila k mému domu. Došly jsme k hlavní bráně a na jejím vršku byl plamínek jako znak klanu. Prošla jsem bránou a když jsme uviděla tu spoušť co tam zbyla po všech domech, co tam dříve stály mě srazila na kolena. Do očí se mi nahrnuly slzy a ty pak začaly samovolně téct po tvářích. "C-co se tu stalo?" Znám to jen z vyprávění, ale před hodně lety to tu přes no lehlo popelem." T-takže všichni…" Ano, zemřely." Pak jsem vstala a vyběhla k mému domu. Prohrabala jsem se troskami a našla tajnou podzemní místnost. Byla neporušená, takže se k ní oheň dostal. Seskočila jsem dolů a Kakashi hned za mnou. Prohrabávala jsem se v různých papírech, než jsem našla to co jsem hledala. Otec říkával, že až mi bude 18, řekne mi pravdu o našem klanu. Začetla jsem se do jedné dvou stránky. "To snad není pravda." Co?" Nikdo to asi neví, protože se říká pravý opak. Proto otec řekl, že mi to řekne až mi bude trochu více. No to z našeho klanu pochází klan Uchiha a ne obráceně." Takže tím řikáš, že Uchihové lžou." Ano, ale teď už je to celkem jedno. Nevadilo by ti prosim tě, kdybys mě zavedl tam kde budu teď bydlet?" Andělsky jsem se na něj usmála. "Ale jistě."Vyskočila jsem z tajné místnosti a Kakashi hned za mnou. Pak mě zavedl na ubytovnu. "Děkuji ti Kakashi." To nestojí za řeč, doufám, že se znovu brzy uvidíme." Já taky, ahoj." Ozvalo se tichounké PUF a on zmizel. Vlezla jsem dovnitř a šla si udělat koupel. Pak jsem sebou flákla do postele a po chvilce jsem usnula. Stála jsem na nějakém palouku a uprostřed byla socha s dívkou, která měla vztyčené ruce k nebi. Ze snu mě vytrhlo zaklepání na dveře. Oblékla jsem se a šla otevřít. Venku stál Kakashi. Byla jsem ještě rozespalá a koukala jsem jen tak na půl oka. "Pojď dál." Děkuji." Zeptala bych se jestli si nedáš něco k pití, ale žal bohu tu zatím nic nemám." To nevadí, já přišel jsem jen, jestli nechceš ještě něco ukázat.?" No, asi to bude znít divně, ale není tu někde socha dívky se vztyčenýma rukama k nebi? Je to fakt šílený, dnes se mi o ní zdálo." Ano jedna tu je, kousek za vesnicí. Chceš tam vzít?" Děkuji." Když jsme tam došly, byla to doopravdy ta socha z mého snu. "Poznáváš ji?" Ano, je to ta socha." Ne, já myslel tu osobu.Byla z poslední generace rodu Migui.. Jenže před 30 lety se jí nepovedlo jedno jutsu a ona zkameněla. Nikomu se zatím ještě nepovedlo ji probudit. Zkoušely to i všichni Hokage. Říká se, ale že když dá člověk dlaň na její kamenné srdce a ona si ho vybere, tak se probudí." Názorně předvedl, ale socha pořád nehybně stála. "Zkus to, třeba to budeš ty." Usmál se na mě. Přikývla jsem a přešla k soše. Položila jsem ruku k jejímu srdci a řetízek co jsme měla na krku začal silně zářit. Vlasy mi vlály a mě i sochu pohltil dým. Když se dým rozplynul, dívce na krku zářil stejný řetízek jako mám já. Dívka otevřela oči, ale hned na to omdlela a spadla mi přímo do náruče. Kakashi z toho byl zmatený. Myslel, že je to jen povídačka. "Musíme ji vzít okamžitě do nemocnice." Byla drobounká, takže jsem si ji hodila na záda. "Kakashi veď mě." Zamířily jsme zpět do Konohy. V nemocnici si nás vzala jedna paní. Měla dlouhé blond vlasy, svázané do dvou culíků. Vzala nás na jeden pokoj. Položila jsem ji na postel a ona se na ní podívala. "Já zajdu za Hokagem Tohle by měl vědět." Řekl Kakashi a zmizel. "Kde jste ji našly." No, asi mi to nebudete věřit, ale ona je ta socha co byla kousek za vesnicí." Už bylo na čase, aby Lili někdo probudil." Vy ji znáte?" Ano. Je to Lili Migui. Když jsme byly malé, byly jsme dobré kamarádky. Ale nemohu přijít na to, co to bylo za techniku." Je to zemská technika. V našem rodě se často využívala proti nepříteli, ale naučit se jí je hodně těžké a často se vymkne kontrole i tomu nejzkušenějšímu ninjovi." Pak jsem si všimla, že ona milá žena má na krku zelený přívěsek prvního. "Můžu se prosím zeptat, kde jste vzala ten přívěsek co máte na krku?" Dostala jsem ho od svého dědečka prvního Hokageho. Proč se ptáš?" Ale jen tak." Jen tak to, ale nebylo. Ten přívěsek jsem dala prvnímu já na našem prvním výročí. Škoda že už tu není. Chtěla bych hrozně moc zpět. Sedla jsem si na postel, složila jsem nohy nahoru a objala si kolena. "Co se děje děvče?" Ale ni, jen jsem si na něco vzpomněla."

Takže tým 12 bude tvořit Uchoha Madara, Senju Hashirama a Migui Leila. Běžte ven a tam na vás čeká váš sensei." Bylo mi čerstvých10 aklukům bylo už 13. "Ahojte děcka. Mé jméno je Mathyrashi Sako a odedneška budu váš sensei." To budu doopravdy jediná holka v tomhle týmu?" Vadí ti to děvče." Docela ano." Tak se tím smiř." Ano sensei."

První den co jsme začaly jako tým. Zjistila jsem, že nebude zlé být jediná holka v týmu. Rok na to, jsme se staly chuniny a kluci se ve svém vývoji na chvíli zastavily, ale já chtěla hned výš a ve svých 13ti letech jsem se stala Joninem a tím jsem se taky stala velitelkou našeho týmu.

Když mi bylo 15 let, šly jsme na jednu misi. Mezi mnou a Senjuem už to vypadalo docela slibně. Už jsme si spolu 2x někam vyrazily, ale teď zpět k misi. Stavba Konohy je v plném proudu a už moc nechybělo k jejímu dokončení. A v tu chvíli se objevil ninja z jiné země, co měl její stavbu přerušit. Můj tým byl vyslán zastavit ho jakýmikoliv prostředky. Čekaly jsme na místě kde se měl objevit, ale stále nic. Od sebe jsme byly všichni docela daleko, tedy spíše já byla nejdál od nich. Najednou jsem uslyšela jak Madara řve. "Hashiramo, POZOR!" Okamžitě jsem k nim vyrazila. Když jsme je našla, oba dva byly v bezvědomí. "Kuchiyose no jutsu!" Přivolala jsem krásného šedavo-bílého vlka. "Jako, prosím odnes ty dva pryč." Ano, hned to bude." Děkuji." Hned jak Aka odběhla, začal boj. Muže jsem porazila, ale pak jsem to nějak neustála a šla jsem k zemi. Najednou se tam objevil Senju a zachytil mě. "Achjo, ty to vždy musíš brát tak vážně?" Promiň, ale tohle je prostě můj styl boje." Pak najednou udělal něco nečekaného, věnoval mi náš první polibek.

Ze vzpomínání mě vytrhl hlas té ženy. "Děje se něco děvče?" Ne, promiňte." A jak se vlastně jmenuješ?" Mé jméno je Leila Migui." Žena se zadrhla a stočila pohled na mě. "A teď už půjdu. Zítra se na ní přijdu podívat." Měla jsem slzy na krajíčku a chtěla jsem rychle pryč. Jenže jakmile jsem otevřela dveře, srazila jsem se s Kakashim. Udělala jsem krok zpět a kecla si na zadek. Slzy si našly cestu ven. Vzpomínky na dřívější život mě užíraly zevnitř. Musím se s tím smířit, ale to nejde. "Leilo, co se děje?" Ptal se vyděšeně Kakashi. "J-já prostě ne-nemůžu. Chci zpět, ale vím že nemohu. Proč, proč mi to udělal?" Kleknul si ke mně a objal mě. "Na tohle můžeš znát odpověď jenom ty. Nejde se vrátit zpět, to výš. Tak se zkus smířit s tímto životem." Jenže ty to nechápeš, já ho miluji, ale už ho nikdy neuvidím. Kdybych se tak mohla rozloučit, ale i to mi Madara znemožnil." Málem jsem se tam zhroutila, kdyby ta žena nezasáhla. Ucítila jsem jemné píchnutí do ruky pomalu začala usínat. "Neboj se, jen se trošku prospí vzpamatuje se. Takhle by se mohla psychicky zhroutit." Aha." Usnula jsem. Po nějaké době jsem se probudila. "Už je ti dobře?" Zeptala se ta žena. "Ano, už ano. Děkuji a mohu znát vaše jméno?" Jmenuji se Tsunade a jsem vnučka prvního Hokageho." To už jsem si odvodila, že jste jeho vnučka." A jak prosím tě?" Podle toho řetízku. Asi mi to neuvěříte, ale ten řetízek jsem mu dala já." No bláznivě to zní, ale já ti to věřím." Usmála jsem se. "Kde to jsem?" Ozvalo se slabounkým hláskem. Vyskočila jsem z postele a přiběhla k dívce. "Ahoj, jsi v Konožské nemocnici." Řekla Tsunade. "Aha, Tsunade? Bože, jak dlouho jsem spala?" No okolo 30ti let." To není možné a kdo mě probudil.?" Ona." Ukázala na mě. "To není možné, ty jsi Leila že?" A-ano jsem." Tohle se mi určitě zdá." Tak tohle se ti doopravdy nezdá. Taky jsem si to myslela, ale tohle je doopravdy skutečnost." Sestři." Leskly se jí očka a vypadala jako malé štěňátko. "Rodiče mi o tobě hodně vyprávěly. Narodila jsem se o několik let později po tvém zmizení. Byly na tebe moc hrdí. Nikdy jsem se nedokázala dostat na tvou úroveň a taky jsi byla jediná z nás kdo zvládl perfektně tu zemskou techniku u které jsem já pohořela." Nikdo tuto techniku neovládl dokonale i já i radši používám jen v případě nouze. Takže já mám sestru." Ano, rodiče by daly tenkrát cokoliv aby tě našly, ale horší bylo, když první Hokage zjistil kdo může za tvé zmizení. Vyzval jednoho Uchihu k boji a snažil se z něj dostat kde jsi a co se ti stalo." Jo, jenže Madara si to vzal do hrobu, je mi to naprosto jasné. Hele, teď už doopravdy půjdu.Lili, Tsunade, tak zatím." Pocuchala jsem Lili ve vlasech a odešla pryč. Sedla jsem si venku na jednu lavičku na klidném místě. Pak jsem nedaleko ucítila Kakashiho čakru. "To mě jako sleduješ?" zachrastilo křoví a on vylezl ven. "Ne, jen tudy procházím." Aha, promiň." No tedy úplná pravda je, že se tady schovávám." To mě rozesmálo. "A před kým pak? Ne snad před nějakou holkou." Ne, před kamarádem. On hrozně rád soupeří a dnes bude chtít znovu. A já na to dnes nemám moc náladu." Aha." Pak se z poza jednoho rohu vyřítil černovlasý mladík. "Kakashi, bojuj dnes se mnou." Pak se zarazil a jeho tváře nabraly jemně růžovou barvu. "Pardon, nevěděl jsem že máš schůzku s dívkou." Položila jsem si ruku na čelo. Pootočila jsem hlavu a mrkla na Kakashiho. "Miláčku kdo je tenhle zelený chlapeček.?" Teď nabral růžovou do tváří Kakashi. "No…" Stoupnul si. "..tohle je Maito Gai. Můj kamarád." Říkají mi zelená šelma z Listové." Kakashi si povzdychnul. "Gai a tohle je Leila Migui, taky kamarádka." Stoupla jsem si a podala mu ruku. "Těší mě Gai a promiň že jsem si z tebe dělala srandu." M-Migui? Ty jsi z toho legendárního klanu?" Ano." Rozzářily se mu oči. "Tak tedy Leilo Migui, můžu tě vyzvat k přátelskému souboji?" Ale Gai." Okřikl ho Kakashi. "Tak fajn, přijímám." Vážně?" Podivil se Kakashi. "Ano, buď za hodinu na cvičišti kousek za vesnicí." Pak jsem udělala pár pečetí a zmizela jsem. Objevila jsem se u sebe doma. Vzala jsem si svojí katanu a obvyklé vybavení. Hned jsem pak vyrazila na cvičiště. Gai už tam byl a Kakashi radši seděl na jednom stromě. "Tak můžeme šelmičko?" To si piš." Během vteřinky byl u mě a kopnul mě do břicha. Trošku jsem se proletěla a práskla sebou o jeden strom. "Ty z elitního klanu a necháš se, aby ti někdo dal první ránu." Sezbírala jsem se ze země a na tváři se mi rozlil velký úsměv. Je rychlí a sílu má taky. S katantu na něj nepůjdu, bylo by to krapet nefér. Sundala jsem si ji ze zad a položila ji na zem. Pak jsem se na něj podívala a on mi zas zmizel před očima.Objevil se u mě a chtěl kopnout, ale já jsem jeho nohu chytla. Vytřeštil na mě oči, vysmekl se a znovu zmizel. Jeho rychlost už jsem prokoukla. "Už mi nikam nezmizíš." Ano sharigan na něj nebudu muset použít. Vše jsem vykryla. Nakonec byl tak unavený, že nebyl schopný se ani pohnout. "Jsi v pořádku Gai?" Ano jsem." Seděl tam na zemi, hlavu ml sklopenou a skenoval zem. Došla jsem k němu a klekla si. Pozvedla jsem mu hlavu a usmála se. On mírně zrudnul. "Nebuď zklamaný Gai. Věřím, že mě jednou svou silou překonáš, už teď jsi dostatečně silný." Taky se už usmál. "Děkuji Leilo. Hele, když nemáš nic s Kakashim, nechtěla by jsi si se mnou někdy někam vyjít.?" Postavila jsem se a jemu pomohla na nohy. "Promiň Gai, ale mé srdce patří někomu jinému." Zesmutněl. "Jednou najdeš někoho, kdo tě bude milovat." Seskočil za námi dolů Kakashi. "Před chvílí tu byl ANBU, máme se okamžitě vrátit do Konohy." Přikývly jsme a hned jsme vyrazily. Při cestě jsem si ale vzpomněla, že jsem tam nechala svou katanu. "Já hned dorazím, něco jsem si tam zapomněla." Během vteřiny jsem zmizela. Utíkala jsem rychle zpět. Naštěstí tam pořád byla. Vrátila jsem ji zpět na své místo a vracela se zpět do vesnice. Ve vesnici byl velký zmatek. Lidé běhaly ze strany na stranu a všude vypukala panika. Šla jsem rovnou za Hokagem. Ten už byl oblečený do bojového oblečení. "Hokage-sama, co se to tu děje?" Několik ninjů ze skryté Kamenné vesnice nás napadly." Hokage-sama, nemusíte se namáhat, tohle zvládnu i já sama." V tu chvíli jsem znovu zmizela. Našla jsem centrum útoku. Plno joninů od nás tam leželo v bezvědomí. Viděla jsem pak jak jeden ninja svazuje Lili. Vyběhla jsem k němu, do ruky jsem vzala katanu a začala útočit. "Kuroi, další Migui. Musíme získat i ji!" Řekl jeden muž, ale když jsem mu přejela katanou po zádech, padl k zemi. "Okamuroooo." Zvolala jedna žena, se kterou před chvíli mluvil. Objevila jsem se kousek před ní a sekla ji do nohou tak, aby nemohla uniknout. Pak jsem vyřídila i ty ostatní. Rozvázala jsem Lili a šly jsme pryč. Byla jsem unavená a měla jsem chuť se vyspat. Lili šla vše nahlásit Hokagemu. Doma jsem sebou práskla do postele. Po chvíli jsem usnula. Byla jsem u nějakého vodopádu. Byly tam dvě sochy. A jedné byl Senju a na druhé byl Madara. "Kde to sakra jsem?" Jsi v údolí konce." Ozval se mě velice známí hlas."Senju?" Otočila jsem se za hlasem. Byl o něco starší, než si ho pamatuji. Skočila jsem mu okolo krku a pevně ho objala. Z očí se mi spustily slzy. Dal mi jednu lehkou pusu do vlasů. "Leilo, nemáme moc času. Před několika lety jsem tu bojoval s Madarou. Zjistil jsem, že má prsty ve stvém zmizení. Neměl jsem tolik síly na to abych ho zničil, ale oslabil jsem ho na tolik, že jsem ho mohl zapečetit v téhle skále." Ale ve vesnici se říká, že je mrtvý." O tomhle ví jenom starší a vědí to i Hokage po mě. Leilo, během dvou dní by měla být pečeť nejslabší. Musíš Madaru na dobro zastavit, já jsem to nedokázal." Ano, udělám to." Jsem rád, že jsem tě mohl aspoň na chvilku vidět." Začal se mi rozplývat před očima. "Sbohem Leilo." Sbohem Senju." Jsem ráda, že jsem se mohla aspoň rozloučit. V tu chvíli jsem se probudila. Byla hluboká noc. Vykoukla jsem ven z okna a v budově Hokageho se pořád svítilo. Převlékla jsem se do normálního oblečení a vyšla ven. Před dveřmi stál Kakashi. "Kakashi, co tu děláš?" Přišel jsem ti předat zprávu. Přišly další ninjové z Kamenné a unesly Lili." Cože? To se musí teď všechno tak dokonale hroutit." A taky se máme hned dostavit za hokagem." Tak jdeme." Během malé chvíle jsme už stály před Hokagem. "Leilo, povedeš tým na záchranu tvé sestry." Ano, prosila bych jen o dva lidi." A kteří to jsou?" Tady Hatake Kakashi a ještě Maito Gai. Oba jsou silní a kdyby nás šlo víc, byly by jsme moc nápadní." Dobrá." Ale pane je tu ještě jedna věc." Otočila jsem se na Kakashiho. "Prosím, zajdeš pro Gaie." Během vteřinky zmizel a ani nic nenamítl. "Pane, určitě víte co se stalo před několika lety v Údolí konce. Pečeť během dvou dnů může prolomit a k tomu abych mohla Madaru zvládnout budu potřebovat Lili. Takže jestli by nevadilo, pro Lili vyrazíme hned a za dva dny bych potřebovala aby tam byly 4 ANBU a aby vztyčily bariéru. Madara nesmí za žádnou cenu utéct!!" Tak dobře, ale musíte to stihnout." Jednou jsem se naučila jednu teleportační techniku, ale musím mít záchytný bod kam nás přenést." Jeden náš ninja dřív zanechal nedalo Kamenné vesnice svůj kunai." To bude stačit. Máte mapu s přesným místem?" Ano." Na stole roztáhnul velkou mapu a ukázal mi přesný bod. Chvíli na to dorazil Kakashi s Gaiem. "Vše vám vysvětlím až tam dorazíme." Udělala jsem několik pečetí a v tu chvíli když jsem udělala poslední jsme se objevily u vesnice skryté v kamenní. Vysvětlila jsem jim celou misi. "Sakra a jak jsme se sem tak rychle dostaly. Kakashi, v tom máš prsty ty?" Ne, to jsem byla já Gai. Tohle byla časoprostorová technika, ale zapomněla jsem se zeptat na podstatu vlastníka toho kunaie." Větrná." Brouknul Kakashi. "Aha, tak to se nedivím že jsem tu byly sotva ve zlomku vteřiny, ale teď jdeme, nemáme moc času." Svázala jsem si vlasy do culíku a vyšla jako první. Kluci vyrazily hned za mnou. U brány hlídaly dva chunini. Omráčily jsme je a šly dál. Najednou nás obklíčilo 5 ninjů a už nás vedly pryč. "Tsuchikage-sama, už je vedeme." Strčily nás k nějakému malému chlápkovi. "Hmmm. Poslaly děti. HAHAHAHA" Začalo mě to štvát. "Mé jméno je Oonoki a…." Mě nezajímá kdo jste." Došla jsem k němu a vytáhla ho vysoko nad zem. "Kde je moje sestra prcku.!!" Aha, takže ty jsi ta druhá Migui." Ano a musím sestru dostat okamžitě ven, jinak se zhroutí celý svět shinobi a už nám bude jedno kdo koho unesl a za jakým účelem, protože už nic nebude." A to pročpak?" Uchiha Madara." Vyvalil na mě oči. "Ale vždyť je mrtví.!" Tak to si jenom myslíte.! Jestli mi sestra nepomůže, můžeme dát všemu co známe sbohem." Jenže já ji pustit nemohu, právě z ní dostáváme informace o vašem klanu, ale spíš chceme znát to vaše zemské jutsu." Při tomhle jutsu zemřelo už hodně lidí z mého klanu. Nedá se plně ovládnout." Ale ta dávka, Leila kterou teď vyslýcháme ho umí perfektně." Dost jsem se přemáhala, abych se nestrhala smíchy. "Nejdříve si zjistěte, jestli máte tu správnou. To já jsem Leila." Cože??" No ano, je to tak." Ozval se Kakashi. "Ta druhá je Lili." Achjo, tak už to ukončíme kluci." Zapnula jsem sharingan a uvrhla toho prcka do genjutsu. "Kde je moje sestra?" Začal mi ve své hlavě ukazovat cestu. "Děkuji prcku." Uvolnila jsem ho z genjutsu a on se svalil na zem. "Kluci, jdeme." Vyšly jsme ze dveří a kluci vyřídily ninji co před nimi stály. "Musíme rychle." Začala jsem utíkat chodbou, až jsme doběhly ke schodům. Seběhly jsme po nich až úplně dolů. Vytáhla jsem katanu a zneškodnila jsem každého ninju, kterého jsme potkaly. Brala jsem je tupou stranou, přeci jen nechci vyvolat válku. Odběhly jsme k místnosti, kde by měla být Lili. Vyrazily jsme dveře a kluci se postaraly o okolní ninji v místnosti. Já došla k ní "Lili, jsi v pořádku?" Ty jsi pro mě přišla." A proč bych neměla. Jsi přeci moje malá sestřička."Usmála jsem se na ní. Došel k nám Kakashi a vzal Lili do náruče. Já vzala její katanu a už jsme si to pelášily pryč. Její katanu jsem si připevnila k pasu, takhle to bude lepší. Vyběhly jsme ven na chodbu. "Kakashi, připrav se. Přenesu tě s Lili ven z vesnice." Ale co vy?" O nás se neboj. My vás hned doženem, že Gai." Jasný, téhle výzvě se nedá odolat." Povzdychla jsem si a udělala několik pečetí. Jakmile jsem udělala poslední oni zmizely. "Tak jdeme Gai, ale potichu." Vyběhly jsme schody nahoru a vběhly do ulic. Co nejrychleji jsme běžely k bráně. Ninjové u ní se akorát probouzely, tak jsme je znovu omráčily. Vyběhly jsme ven z vesnice a běžely jsme za Kakashim a Lili. "Tak jak jí je?" Bála jsem se o ni. "Neboj, ještě žiju." To je dobře, teď si chvíli odpočineme a pak znovu vyrazíme." Sundala jsem Liliinu katanu z mého pasu a vrátila jí ji. "Beru si první hlídku, vy se v klidu vyspěte." Na tohle nemohu přistoupit Leilo, ty jsi z nás byla nejaktivnější, ty si odpočiň. A to je rozkaz, jsem taky jonin a mohu ti to přikázat." Ale Kakashi." Je to rozkaz." Tak fajn." Sedla jsem si na zem a opřela se o strom za mnou. Usnula jsem a zdál se mi podivný sen. Byla jsem jen pozorovatel nějakého děje. Byla jsem znovu v Údolí konce. Viděla jsem Madaru a Senjua jak spolu bojují. Běžela jsem k nim a chtěla je zastavit, ale bylo mi to k ničemu. Nemohla jsem nic udělat. Byl to velice drsný boj až mi z toho naběhla husí kůže. Bylo mi do breku. A v tu chvíli mi to docvaklo, vždyť já mám možnou zkoumat Madarův styl boje, i když ho už tak nějak znám z dřívějška, ale od té doby se toho hodně změnilo. Zaměřila jsem se tedy co nejpozorněji na Madaru. Sakra od doby co jsem ho neviděla doopravdy hodně zesílil, to je doopravdy zlé. Pak mě najednou ze snu probudil Kakashi. "Co? Co se děje?" Řekla jsem rozespale. "Měly by jsme už vyrazit." Jo, no měly, tak se připravte." Stačilo pár pečetí a už jsme byly znovu někde jinde. Já tuhle časoprostorovou techniku miluji. "Jak jsi nás sem dostala? Tady to označené nemáš." Ale ano Gai, tady to označené je." U nás se pak objevily 4 ANBU. "Leila-san, hledaly jsme to místo, ale nenašly jsme ho." To je dobré, pečeť povolí až zítra, času je dost. Teď si odpočiňte. Potřebuji, aby jste zítra byly v plné síle." Ano Leila-san." A pak znovu někam zmizely. "Teď jdu hledat já." Položila jsem ruku na skálu a vypustila trošku své čakry. Moje čakra mě zavedla až k méstu kde je Madara zapečetěný. Byl ve své soše, tohle je doopravdy dost ironický. Šla jsem oznámit ABU jednotce jejich zítřejší rozpoložení. Pak jsem vysvětlila co udělají kluci, kdybychom já a Lili selhaly. A nakonec já a Lili. "Takže Lili, naše katany jsou vyrobeny ze zvláštního kovu, to výš. Ale výš také proč?" Ne." Tak sleduj." Ostří mé katany obalil nejdříve oheň a pak blesk a po něm voda. "nedošla jsem tak daleko, ještě jsem neovládla ty zbylé dva. Ale ty by jsi měla vládnout to samé co já." Radila jsem ji jak má přesně co uděla a po pár hodinách to zvládla. "Tak fajn, teď si chvíli pospíme." Lehla jsem si na zem a po chvíli usnula. Ráno jsem se probudila jako první a všechny jsem vzbudila. Zem se najednou začala otřásat, tak jsem se vrátila zpět k Lili. "Připrav se Lili, už jde." Kývla a už jsme jen čekaly. Jeden velký kus se najednou rozletěl na malinké kousky pryč a před námi se objevil Madara. Než jsem stihla nějak zareagovat, byl u Lili a ta šla po malinké chvilce k zemi. Sakra, moje reflexi se ještě nevzpamatovaly. "Nějak jsi zpomalila Leilo." Hned jsem na něj zaútočila mou katanu, ale zastavil pouhým kunaiem. "Jsi slabá.!" Dívala jsem se mu vzpříma do očí. Ach, tak to bolí, jeho oči se vůbec nezměnily. Do mých očí se nahrnuly slzy. "Proč, proč jsi to udělal." Nemohl jsem se dívat na to jak jsi s Hashiramou šťastná. Moc jsem tě miloval, ale ty jsi přehlížela to co jsme k tobě cítil. Tak jsem se rozhodl tě odstranit. Překážela jsi i v mém plánu a tak jsem to udělal, nehledě na to co jsme k tobě cítil." Jenže Senju tě stejně zastavil a tvůj plán nevyšel." Ano, ale mé dílo pokračuje dál. Vede to sice někdo jiný, ale pořád pokračuje." Nevyjde to ani tobě, ani těm co se o to pokouší.!!!" Sakra já to nedokážu udělat, proč to musí být zrovna on. Znovu jsem rozpohybovala svou katanu. Občas něco nestihl, ale většinou to vše vykryl. Já to doopravdy nezvládnu, jak po fyzické, ale ani po psychické stránce. Dostala jsem ránu do břicha a pak následně do zad. Nemohla jsem mu nic udělat. Spadla jsem na zem a neměla jsem sílu se ani pohnout. "Proč jsi mě tenkrát rovnou nezabil?" Znovu se mi spustily slzy. "Nemohl jsem." Tak to udělej teď! Já už nemám co ztratit, teď už ne." Tedy až na svou sestřičku. "Budeš mít volnou cestu, když to uděláš. Už ti nebudu překážet ve tvých plánech.!!" Řvala jsem tam na něj a do toho jsem ještě brečela. Divila jsem se, že mě ještě nepřestaly poslouchat hlasivky. Sakra, musím se vzchopit. Ale jak, já mu prostě nemůžu nic udělat. Rychle jsem vyskočila na nohy a zapnula sharingan. Nesmím se nechat zabít a už vůbec ne jím. Kdo by pak chránil Lili. Zaútočil, ale nepovedlo se mu to. Rychle jsem uhnula a on si nabyl nos. "Já neprohraji, nesmím!" Mou katanu obalil oheň. Rozeběhla jsem se proti němu a velkou silou švihla katanou. Uviděla jsem kapičky krve a taky jak mu hoří oblečení. Skočil rychle do vody a pak ze sebe strhnul ohořelé oblečení. Ještě štěstí, že to byly jenom horní části, ale i tak. Přes celou jeho hruť byla vidět velká spálená rána. Díky ohni z ní netekla krev, takže mu nehrozilo vykrvácení. "To od tebe nebylo hezké Leilo." Objevil se hned u mě. Sakra jak to, že je tak rychlí. Jen tak, tak jsem uskočila a nebo ne? Cítila jsem bolest na levé ruce. Krev, ale vždyť jsem uhnula. "Doopravdy jsi pomalá Leilo." Znovu se přemístil ke mně. Jeho kunai přejel po mém těle tak rychle, že jsem to ani nezaregistrovala. Tolik krve, sakra zklamala jsem. Spadla jsem mu do náruče. Ucítila jsem na rameni dopadající kapky. Koukla jsem se k nebi a ono začínalo pršet. "Leilo, je mi to moc líto." Políbil mě na čelo. "Moc mě to mrzí, ale jinak to nejde." Pustil mě na zem a otočil se ke mně zády. Šel k Lili. "Néééé, nech ji na pokoji." Vymáčkla jsem ze sebe, ale díky tomu krev začala téct mnohem rychleji. "Nemůžu, překážela by." Mihlo se tam bílé světlo. "Co to bylo?" Divil se Madara. Pak znovu. Co to je? Prolítlo okolo Madary a vzalo si Lili. Pak znovu zablesklo a Madara zavřískal bolestí. Letěl k zemi a v břiše měl větší ránu od katany. Uvědomila jsem si, že to byla vlastně moje katana. Upustila jsem ji při tom pádu a nikde ji nemůžu nahmatat. U Madary se objevily ANBU a odnesly ho pryč. Ke mně se přibližoval Kakashi. "Už chápu, co to bylo za bílé světlo." Usmála jsem se. "Prosím, nemluv. Jen ti to uškodí." Achjo a nakonec mi bude rozkazovat někdo o tolik let mladší." Začala jsem se smát. "MLČ UŽ!! Doopravdy ti to nedělá dobře." Tak dobře." Vzal mě do náruče a utíkal se mnou pryč. Připadám si jako tenkrát, když mě Senju nesl do nemocnice. Je to úplně stejné. Při cestě jsem upadla i přes velkou námahu do bezvědomí. Probudila jsem se až v nemocnici. Od klíční kosti, přes oblast mezi ňadry až po břicho jsem měla jizvu. Madara si na to dal doopravdy mě zmrzačit. Vyskočila jsem z postele a oblékla se do čistého oblečení. Do pokoje někdo vešel, nevěděla jsem kdo, protože jsem byla otočená zády ke dveřím. "Neměla by jsi ještě ležet?" Ozvalo se laskavým hlasem. "Kakashi, ani náhodou. Do postele mě už nedostaneš. Jsem akční člověk a nedokážu jen tak ležet." Hm. Jsem rád, že je ti už dobře." Chtěl odejít. Otočila jsem se na něj. "Kakashi, děkuji." Usmála jsem se na něj. "To je v poho, nemusíš děkovat." A odešel. Smířila jsem se s tím, že mě zradil nejlepší kamarád, smířila jsem se dokonce i s tím, že už nikdy neuvidím toho koho nejvíce miluji a navíc je tu někdo, kdo mě vždy podrží. Mí nový přátelé.

Konec

Ráno jsem se probudila v Royově náruči. Zrudla jsem od hlavy až k patám. On zamžoural očkama a políbil mě na čelo. "Dobré ráno Leilo." Dobré." Usmála jsem se. Tohle bylo přesně to co jsem nechtěla udělat. Teď to bude pro mě mnohem horší než dříve. Po tvářích se mi spustily slzičky. Roy se vyděsil. "Udělal jsem něco špatně." Zeptal se. "Ty nic.." Sedla jsem si a otočila se k němu zády. Přes sebe jsem si držela deku. "ale já ano." Zezadu mě objal okolo pasu. "Ty myslíš na to co se chystá." Ano, přesně na to a taky že mohou ublížit i tobě, když už i zabily brášku." Slz bylo čím dál tím více až jsem se divila, že pode mnou není už nějaká velká kaluž. A teď jsem si vlastně uvědomila že mám na krku znamení urobora, které by neměl zatím vidět. Doufám, že si ho nevšiml. "Tímhle se netrap, mě se nic nestane." To říkal i bráška." Mě jen nejde do hlavy co myslel tím, že si hřeji hada na prsou." Sakra on na to přišel, to proto ho odstranily. Promiň mi to, že jsem ti nemohla pomoci bráško. "Maes vždy mluvil v hádankách tak abych to pochopil já a nebo ty. Pochopila jsi to?" Ano pochopila, ten had jsem já. To co jsem ti včera řekla byl jen malý kousíček všeho co vím, ale nemohu to říct. Tady nejde jenom o můj a tvůj život, ale i o životy dalších lidí které mám ráda." Já na to přijdu a ulehčím tvému svědomí." Já ho nemít tak nevím co mám dělat. Otočila jsem se na něj a políbila ho. "Už by jsme měli vstát, vlak jede ve 12 hodin a je 10,měl by jsi si ještě pro něco zajít domů ne?" To je pravda." Vstaly jsme a oblékly se. Roy pak odešel a já si pobalila věci, které jsem za tu chvilku co tu jsem stihla vytáhnou z báglu. Pak jsem zamkla a odevzdala klíč paní domu. Koukla jsem se na hodinky a bylo půl dvanácté tak to budu mít akorát na vlak. Došla jsem tam a už ta všichni byly. Po chvíli přijel vlak a mi odjely do Centrály. Roy se šel ohlásit a já šla hodit věci k sobě domů a ostatní taky někam šly. Pak jsem šla za Grácié a Elicií. Zaklepala jsem na dveře a otevřela mi Elície se slovy "Tatínku, ty jsi se vrátil." Jakmile zjistila, že jsem to já rozplakala se. "Této Leilo." Vzala jsem ji do náruče a vešla s ní dovnitř. Opatrně jsem zavřela dveře a hledala jsem Graásii. "Leilo, tak ráda tě vidím." Já tebe taky Grásie." Odešly jsme do obýváku a tam si sedly. Elisia mi usnula v náruči. Byla jsem tam až do večera a pak jsem se rozhodla jít k sobě domů. "Tak se uvidíme zítra Leilo." Ano a dobrou noc vám oboum." Ahoj tetičko." Zamávala mi Elisie. Došla jsem domů a vytáhla z báglu veškeré věci co jsem v něm měla a naskládala jsem je do skříně. Nechtělo se mi spát a ani jsem nemohla, dnes se tu ještě určitě objeví Envy. Pomalu jsem skládala mé věci do skříně a čekala na něj. "Takže jsi zase zpět. To jsi nebyla moc dlouho pryč." Ozval se jeho otravný hlas, ale byl jediný s kým se dalo aspoň normálně mluvit. "Hmm, nějaké nové rozkazy od vašeho otce?" Pořád to samé, buď plukovníkovi co nejblíže. Ale taky to prý nemáš s tím osobním kontaktem přehánět." Došla jsem k Envymu a jednu mu vrazila. "Tohle prosím vyřiď vašemu otci. Za prvé je to kvůli mému bráškovi, něco jste slíbily a nedodržely to a za druhé kvůli Royovi. Já mu budu na blízku jak chci. On nezná ten cit, který k němu cítím tak ať mi laskavě v tomhle nerozkazuje." Dnes z tebe jde strach Leilo. No tak fajn já mu to vyřídím, tak se zase uvidíme. Ahoj." Vrátila jsem se ke své předešlé činnosti a doskládala jsem věci do skříně. Poté jsem šla do sprchy. Když jsem z ní vylezla, omotala jsem si okolo sebe jenom ručník a procházela se po bytě. V kuchyni jsem se napila čisté vody a znovu šla ke skříni. Vytáhla jsem z ní béžové tílko a barevné pruhované kraťasy na spaní. Oblékla jsem si to a ručník dala uschnout na topení. Najednou se ozval zvone. V tu chvíli jsem myslel, že vyletím z kůže. Vykoukla jsem z okna a tam stál Roy. "Nechceš se jít projít?" Zeptal se. "Tak dobře, chvilku počkej." Rozevřela jsem skříň a vytáhla pohodlné kalhoty, bílé tílko a modrou mikinu. Natáhla jsem si kalhoty a oblékla tričko. Do kapsy od kalhot jsem si dala hodinky a nakonec přes hlavu přetáhla mikinu. Obula jsem se do pohodlných tenisek a vyběhla ven. Doslova jsem mu skočila okolo krku. Byla jsem ráda za to, že mě vytáhnul jinak bych asi vůbec neusnula. "Tak kam jdeme Roy?" Nech se překvapit." Vzal mě za ruku a vedl mě pryč. Zastavily jsme se u jednoho palouku. Už jsme nebyli ve městě a sice i když byla tma já viděla tu krásu, kterou to místo ukrývalo. "Páni." Líbí se ti tu?" Ano, je to tu nádherné." Pak jsem zahlédla mihotající se malé světélko pod jednou rozkvetlou sakurou. Pustila jsem se jeho ruky a šla ke světélku. On šel jako stín za mnou. Došla jsem až k té sakuře a pod ní byla rozložená deka a na ní nějaké ovoce. Roy mě zezadu objal. "Chtěl jsem ti něčím udělat radost, abys nemusela myslet na Maese." Děkuji Roy." Nahrnuly se mi slzy do očí, ale já je zapudila a nepustila je ven. Sedly jsme si na deku. Bylo tu krásné šero a s kontrastem okolní krajiny to bylo úžasné. V tuhle chvíli jsem absolutně nevěděla co mám říct. Najednou se plamen svíčky začal mihotat hrozně rychle a to neznamenalo nic dobrého. Před námi se najednou objevil Envy. "Konečně jsem tě našel Leilo." V tu chvíli mě polil pot a začaly se mi klepat ruce. Sakra co tu chce? "Mám příkaz tě zabít." Pak se proměnil ve vlka a vrhnul se na mě. Okamžitě jsem zareagovala a odkopla ho pryč. Ne, dnes nechci zemřít, takže otec si bude muset ještě chvíli počkat. Znovu se proti mně rozeběhl, ale pak se ozvalo lusknutí a Envy začal hořet. Okamžitě se zregeneroval a pak zmizel pryč. Co to mělo znamenat, on z boje nikdy neutíká. "Kdo to sakra byl a odkud tě zná." Promiň Roy." Rozeběhla jsem se pryč, teď už nebude bezpečné být mu na blízku.. Sakra, proč se to muselo pokazit zrovna teď. Běžela jsem domů. Cestou jsem se nikde nezastavila. Bylo mi příšerně a jakmile jsem doběhla domů práskla jsem sebou do postele. Já toho jejich otce doopravdy nesnáším, nikdy nedokáže dodržet svůj slib. "Leilo?" Ozval se mi známí hlas. "Envy! Co tu chceš, vypadni odsud jinak tě zabiju." Tak dobře." A odešel pryč. Teď na něj doopravdy nemám náladu. Musím se Royovi za každou cenu vyhýbat. Po nějaké době jsem usnula. Ráno mě probudil až budík. Nesnesitelně nahlas zvonil, tak jsem popadla pistoli co jsem měla pod polštářem a střelila po něm. On spadnul na zem a už byl potichu. Vstala jsem z postele a oblékla si uniformu. Po nějaké chvíli jsem se vydala do práce. V půli cesty jsem si uvědomila, že dnes mám volno kvůli tomu pohřbu. Otočila jsem se a běžela zpět domů. Tam jsem se převlékla do černého trička bez rukávu, kterému límec končil až pod bradou a černou sukni. To vše jsem završila černými botami a koženou bundou. Pod rameno jsem si ještě upevnila pistoli a šla na hřbitov, tedy spíše běžela, protože jsem měla krapet zpoždění. Naštěstí jsem doběhla včas, protože to akorát začalo. Došla jsem ostatním a stoupla si vedle Grácie. Chytla mě za ruku a pevně jí zmáčkla. Začaly mi stékat slzy po tvářích. Snažila jsem se tam nezhroutit přede všemi. Až potom co všichni odešly jsem se vážně zhroutila. Seděla jsem u jeho hrobu a plakala tam. "Slečno Leilo, co tady pořád děláte, měla by jste jít domů." Alexi, já nechci nikam jít, já tu chci být s bráchou." Ale slečno Leilo." Došel ke mně a vytáhl mě na nohy. "Slečno Leilo vzchopte se! Musíte být silná, nikdo vás takhle nezná, srovnejte se s tím.! Jde se temná doba a a….." A co Alexi?" Ale nic, dejte se prosím dohromady, všichni budeme potřebovat vaši pomoc." Pak se otočil a šel pryč. "Alexi, co výš?" Ani se na mě neotočil. "Vím jednu věc u které bych si přál aby to nebyla pravda." A co to je?!" Můj hlas trochu zpřísněl, že by do toho zapletly i jeho, to se mi nechce věřit." Povězte mi, jak přesně vás ten někdo zachránil?" Takže ano, zapletly ho do toho taky. Otočila jsem se a vyhrnula si vlasy. "Pojď sem Alexi a přesvědš se sám." Došel ke mně a shrnul mi límec. Nic neříkal. Otočila jsem se na něj. "Takže je pravda to co zjistil váš bratr. Jedete v tom s nimi." Rozešel se pryč. "Alexi počkej." Rozeběhla jsem se za ním a chytla ho za jeho velkou ruku, aby nikam neodešel. Vytrhl se mi a odešel pryč. Proč se to musí vše tak kazit, zrovna teď, když jsem začala být znovu šťastná. Rozešla jsem se rychle za Alexem, tohle se Roy nesmí dozvědět, teda alespoň zatím, ale on by mu to řekl. Viděla jsem ho jenom z dálky a snažila se k němu doběhnout. Stihla jsem to. Znovu jsem ho chytila, ale tentokrát jsem mu tu ruku zkroutila za záda. "Prosím Alexi, poslechni si jak to doopravdy bylo. Nenech si nikým nic namluvit." Nechte mě! Z ústy k vám neřeknu co jste. Vy nejste člověk, jste jen něco, co ani nedokážu definovat, jste jen to co už není živé." Tyhle slova hrozně bolí. Bodají do srdce jako ostré kudly a krájí ho na malinké kousíčky. Pustila jsem ho, už jsem nechtěla nic slyšet, pro něj už nejsem člověk. Pro něj nejsem už vůbec nic, jenom nějaké TO co mělo být mrtvé. Bylo mi úzko a cítila jsem se příšerně. Musela jsem se opřít o stěnu jednoho baráku abych nezkolabovala. Sjela jsem podél ní na zem a znovu se rozplakal, tohle je na mě už moc, on byl jediný po mém bratrovi a Royovi, kterému jsem mohla věřit, vždy mi kryl záda. Už jsem to nervově nevydržela a začala jsem přerývavě dýchat. Nakonec jsem už nic nevnímala a hlavou spadla na zem. Viděla jsem už jen černo černou tmu. Probudila jsem se až v bílé místnosti. Někdo mě nejspíše našel a odnesl do nemocnice. Vylezla jsem z postele a obula si své boty, pak jsem se od tam taď vypařila. Šla jsem domů a tam jsem si oblékla uniformu a šla do práce. Na chodbě jsem potkala Alexe, ale ani se na mě nepodíval, jako bych tam vůbec nebyla. Zabočila jsem do další chodby a vlezla do dveřích Royovi kanceláře, kde jsme měly stoly i mi. "Dobrý den pane a ahoj ostatní." Sedla jsem si ke stolu a pustila se do nějakých papírů co tam na mě čekaly. Nevšímala jsem si lidí okolo mě a ani neposlouchala rozhovor, ale najednou nastalo ticho. Odvrátila jsem hlavu od papírů a koukla se na ostatní. Oni měly pohled vpitý do mě. "Co se děje?" Zeptala jsem se krapet zmateně. "Posloucháš nás vůbec Leilo?" Zeptal se Breda. "Pardon, byla jsem zabraná do papírů a co že jste říkaly?" Ptaly jsme se jak se cítíš, kvůli ty víš čemu, ale ty jsi nejevila známky toho, že nás posloucháš." Pardon, no jak se cítím to ani nechtějte vědět." Hele a proč jsi vlastně utekla z té nemocnice.?" Zeptal se pro změnu Havoc. "Podplukovníku, vy jste byla v nemocnici?" Vyděsilo to Roye. "Ano. No já dlouho v nemocnici nevydržím a navíc mi nic nebylo." Odpověděla jsem jim oběma. "A co se vám stalo podplukovníku?" Byl nějaký zvědavý, ale já se nedivím, přeci jenom se o mě bojí. "Jen toho na mě bylo moc a zkolabovala jsem." A proč jste dnes nezavolala a nezůstala doma? Nikomu by to nevadilo." Pane, já nemůžu zůstat doma. Musím pracovat, jinak by to mé včerejší zhroucení nebylo poslední." Tak dobrá, ale jestli by jste chtěla, nemusíte tolik pracovat." Děkuji pane, ale já budu pracovat stejně jako vždy." Koukla jsem se zpět do papíru a dodělala to. Byl akorát čas na oběd. Vstala jsem a odešla s ostatníma na oběd. Roy zůstal v kanceláři sám, prý neměl hlad. Moc jsem toho nesnědla a tak jsem se vrátila hned do kanceláře. Roy tam pořád seděl za svým stolem. Já si sedla k tomu svému a z jednoho šuplíku vytáhla tužku a prázdné papíry a začala jsem si kreslit. Začala jsem náčrtkama různých osob. Nakonec jsem si uvědomila, že jsem nakreslila toho muže co mi zachránil života a vlastně i toho co je teď pod námi. Roy se najednou zvedl ze židle a šel ke mně. Rychle jsem ten obrázek přikryla prázdným papírem a na něj jsem začala čárat nějakou krajinu. Položil mi ruku na rameno. "Leilo, vážně jsi v pořádku." Ano pane jsem." Nikdo tady není, nemusíš být tak formální." To nevadí, že tu nikdo není pane, ale já mám svou slušnost a proto budu formální." Co se stalo? A neříkej, že nic." Vstala jsem a otočila se na něj. "Ano pane, kdybych doopravdy řekla že nic, tak bych lhala. Ale i tak vám neřeknu co se stalo, neuvrhnu vás do zbytečného nebezpečí a teď když dovolíte ještě někam zajdu." Udělala jsem dva kroky ke dveřím, ale on chytil mou ruku. "Počkej, Leilo co se děje?" Pane, prosím pusťte mou ruku." Až mi řekneš co se děje." Pane prosím, nechte mě odejít." Byla jsem znovu na pokraji zhroucení. Nakonec jsem svou ruku z té jeho vyškubla a běžela jsem pryč. Na chodbě jsem se málem srazila s ostatními, ale běžela jsem dál. Zalezla jsem na dámské záchody a schovala se tam před všemi. Po chvíli tam vešel někdo další. "Leilo?" Ozval se Risin hlas. "Leilo, co se stalo?" Nic Riso, prosím nech mě tu." Ale já i ostatní si o tebe děláme starosti." To nemusíte, jsem v pořádku." Tak aspoň vylez ven ať to vidím." Vyšla jsem ven z kabinky. Byla jsem tak nějak v klidu. "Tak pojď ať to vidí i ostatní." Sakra já věděla, že na to m něco bude." Usmála jsem se na ní, ale byl to doopravdy hodně falešná úsměv. Šly jsme zpět do kanceláře. Nahodila jsem ještě lepší úsměv než předtím a vešly jsme dovnitř. Sedla jsem si ke stolu a už jsem tam měla další spisy. Sakra oni mě snad chtějí zabít tímhle nebo co. Znovu jsem se do toho pustila bez jakéhokoliv slova odporu. Tentokrát jsem radši vnímala své okolí, kdyby se náhodou zas na něco ptaly. Jenže tentokrát všichni mlčely. Tohle bylo divné, protože oni nikdy nemlčí. Tedy ano mlčí, ale tohle bylo takové to trapné ticho. Podívala jsem se na ně a oni bílý jako stěny všichni koukaly na jedno místo. Otočila jsem se a taky se tam podívala. Ve dveřích stál vůdce celý od krve, ale nikdo nic neudělal. Rychle jsem vstala ze židle a běžela k němu. "Pane, není vám nic." Musela jsem ho podepřít." Podplukovníku, já budu v pořádku, jen bych s vámi potřeboval o něčem mluvit." Co jste potřeboval?" Koukněte se za mě." Stálo tam několik vojáků a vůdce ode mě odstoupil. "Podplukovník Leila Hughes?" Ano." Odevzdejte mi prosím vaši zbraň." Byl to plukovník, tak jsem nemohla odporovat. Vytáhla jsem zbraň z pouzdra a předala mu ji.

On se podíval do zásobníku. "Pane, zásobník je plný, ona to být nemohla. Ona nezabila plukovníka Hughese." Cože? Jak vás tohle mohlo vůbec napadnout? Proč bych sakra zabíjela svého bratra." Vůdce se na mě přísně podíval. "Protože možná přišel na něco na co neměl?" Na čele mi začala tepat velká žíla. "A i kdyby přišel na cokoliv ohledně mě tak bych ho nikdy nezabila." Vzala jsem si pistoly od plukovníka co ji kontroloval a práskla jim dveřmi přímo před nosem. Byla jsem už doopravdy na zhroucení a nejednou už jsem ležela na zemi a nic nevnímala. "Leilo." Řval na mě někdo dost zoufale a mával se mnou jako s hadrovou panenkou. Rozpoznala jsem Royův hlas. "Sakra pane, to mě nemůžete nechat ani na chvíli omdlít." Ne nenechám, protože jsi bílá jako tahle stěna a zhroutila jsi se nám tu před očima. Jak by jsme tě mohly nechat jen tak být." Tak se mnou prosím takhle příště netřeste, byla bych za to vděčná." Tak dobrá, ale teď pojedeš okamžitě domů a budeš odpočívat. Havoc tě odveze." Rozkaz pane." Sezbýrala jsem se země a s Havocem jsme odešly. Odvezl mě domů, ale hned neodjel. Pozvala jsem ho totiž na kafe. Vešly jsme dovnitř a já postavila na kafe. Cítila jsem cizí přítomnost, ale kdo to je? Zalila jsem hrnky a odnesla je k Havocovi, jeden jsem si vzala já a druhý jsem dala jemu. Pak se ozvala velká rána z mé ložnice a já tam hned šla. Vešla jsem do pokoje a tam byl Envy. "Konečně jsem tě našel alchymistko." Kousek za mnou šel Havoc. Envy se proměnil na Maese, protože věděl, že ani já a ani Havoc nebudeme moct zaútočit. "Ty parchante!!!" Zařvala jsem na něj. Envy se rozeběhl proti Havocovi. Nemůžu dovolit, aby zabily i jeho. Stoupla jsem si tak, aby mu nemohl nic udělat a odvrátila jeho útok. "Havocu uteč!" NE, počkej to nemůžu." Padej odsud na někoho jako je on nemáš!" Tak já zaběhnu aspoň pro pomoc." Otočil se a běžel pryč. "Vše jde podle plánu." Řekl Envy. "Takže už je čas zemřít jo." Bohužel už to tak je." No dobrá, za chvíli přiběhne Roy. Musíme to udělat tak, aby to vyšlo." Uslyšela jsem hlasy. "Teď Envy." Vyrval mi z hrudi kámen mudrců a já padla na zem. Envy se usmál a zmizel. Po nějaké chvílí jsem se na jiném místě z kamene mudrců zase zregenerovala a tamto moje tělo se rozpadlo před očima Royova týmu i jeho samotného. Sledovala jsem to zvenčí oknem. Nemohla jsem se dívat na to jak trpí a tak jsem odešla s Envym pryč. Zalezly jsme do podzemí a já už od tam taď nemohla odejít. Ale vždy jednou za čas jsem se přeci jenom vyplížila ke hrobu mého brášky. Dávala jsem tam vždy bílé lilie. Pak jsem se, ale vždy rychle vrátila zpět do podzemí. Hodně by se to zvrtlo, kdyby mě někdo viděl. Jednou jsem už ale doopravdy neměla co dělat a vzpomněla jsem si že ve své kanceláři v šuplíku mám rozečtenou knihu. Vzala jsem plášť, který jsem našla a šla ven. Vešla jsem do Centrály a nikdo si mě vůbec nevšímal. Procházela jsem chodbami až jsem došla ke své kanceláři. Od doby co mě převeleli k Royovi, ji ještě nikomu nedaly, takže všechny moje věci tam zůstaly. Ale možná už bude prázdná. Nakoukla jsem dovnitř a ještě nic nezmizelo. Vešla jsem tedy úplně a přeběhla ke stolu. Otevřela jsem poslední šuplík a našla tam svou oblíbenou knihu. Najednou někdo vešel dovnitř. "Kdo jste a co děláte v mé kanceláři." Ozval se silný, mužský hlas. Achjo, Alexi to jsi nemohl přijít o několik minut déle. Stále jsem mlčela. Rozešel se ke mně. "Vraťte tu knihu kde jste ji vzala!" Zvýšil na mě hlas. Neposlechla jsem ho. "Tato kniha patří mé..mé bývalé nadřízené. Takže ji okamžitě vraťte tam kde byla." Takže ty jsi mě přeci jenom nezavrhl. Jak jsem si to mohla jenom myslet, já jsem tak blbá. Rozeběhla jsem se ke dveřím. Stoupnul si mi do cesty a já projela pod jeho rozkročenýma nohama. Vyběhla jsem z kanceláře a běžela rychle pryč. Doběhla jsem na hřbitov. Sundala jsem si ze sebe plášť a zanechala ho u svého hrobu. Pak jsem šla ještě k hrachovému hrobu. Nějakou chvíli jsem tam stála. "Leilo?" Ozval se Royův hlas. Otočila jsem se na něj a utekla pryč. Chtěl se za mnou rozeběhnout, ale pak se zastavil a řekl si, že jsem nejspíš přelud. Zamířila jsem do podsvětí a tam zalezla do svého pokoje. Otevřela jsem knihu a četla. Navázala jsem tam kde jsem skončila. Na obalu knihy je napsáno Nemrtví povstávají, měla to být normální kniha, ale tohle je kniha o lidské transmutaci, které rozumí i jen málo který alchymista. Za dva dny jsem to dočetla. Na zem jsem nakreslila transmutační kruh lidské transmutace. Položila jsem na něj ruce a objevila se v bílé prázdnotě. Přede mnou byly obrovské dveře. "Co potřebuješ ty hlupačko, že jsi přišla až sem." Ty jsi pravda, že je to tak." Ano." Mám pro tebe návrh." Tak tohle bude zajímavé, jsi první kdo mi něco navrhuje, tak povídej." Já ti dám můj kámen mudrců a ty mi za to dáš informace. Já tohle udělala dobrovolně a znám rizika." Jenže bez toho kamene zemřeš." Ale ne, nezemřu. Ty zajistíš, abych přežila, protože ti sem pak pošlu někoho, koho ráda uvidíš." To zní vážně zajímavě. Tak dobrá děvče." Začala se smát a mě vtáhla brána dovnitř. Chrlila na mě hodně informací. Pak mě najednou vyplivla zpět před pravdu. "Už máš co jsi chtěla, už jsem ale nikdy nechoť." Neboj, to mě ani nenapadne. Sbohem." Objevila jsem se zpět ve svém pokoji. Rychle jsem smazala transmutační kruh. Sundala jsem si rolák a nandala si tílko s výstřihem, které mělo barvu stejnou jako mé oči. Koukla jsem se do zrcadla a nadzvedla vlasy. Znak urobora už tam nebyl. To je dobře, takže teď ještě vymyslet plán jak jim alespoň něco překazit. Nesmí jim vše projít. Přesně za rok to totiž vypukne.

Po roce jsem něco jako plán měla, ale moc se tomu věřit nedalo, spíše se zapojím do boje jako ostatní. Po tak dlouhé době jsem měla pěkně narostlé vlasy, které končily v polovině zad. Vyšla jsem do ulic a vyděla několik Ishvalanů. Jeden z nich ke mně přiběhl. "Na čí jste straně slečno?" Já jsem na straně těch co nechtějí zabíjet, ale pro to aby přežily musí." Muž se na mě divně zadíval. "Jasně že na vaší." Muži se ulevilo. "Zaveď mě prosím k někomu, kdo by mi tohle vše vysvětlil." Tak pojď za mnou." Šla jsem za mužem, no tedy spíš klukem. Mohlo mu být tak 14-15 let, to nevím. Zavedl mě za nějakým dospělím. "Co mohu udělat, abych vám pomohla pane." Šla jsem se vším hned ven. Proč chodit okolo horké kaše. "Cokoliv co bude v tvých silách anděli." Jak jste mi to řekl?" Anděli. Znám tě jenom z vyprávění, ale vím, že jsi to ty, která tenkrát zachránila tady mého syna." Ukázal na kluka co mě sem dovel. "Synku, ty jsi ji nepoznal." Chlapec se na mě zadíval. "To není možné, říkaly že jste zemřela." JO už dvakrát abych pravdu řekla. Tak já jdu. Tohle je i moje chyba co se děje, takže se ještě uvidíme." Rozeběhla jsem se směrem k centrále. Vběhla jsem do vůdcovi kanceláře, protože mi něco říkalo, že se někdo snaží dostat do podzemí. Všude jsem viděla loutky, nebo aspoň myslím, že jim tak říkaly. Poté co jsem běžela dolů po schodech v tajné místnosti se všechno semlelo hrozně rychle a my stály na nádvoří. Viděla jsem Roye, ale on mě neviděl. Přišel totiž o zrak. Otce porazily a já se chtěla nějak vytratit, ale někdo mě chytil a nehodlal mě pustit. "Slečno Leilo. Nejsem jediný kdo chce, aby jste to vysvětlila." Alexi tohle se snad ani vysvětlit nedá. Ano, měla jsem v tom také prsty, ale věř mi, že jsem to dělala protože vyhrožovaly smrtí mého brášky a jeho rodiny. Pak taky smrtí tebe a Roye. Nemohla jsem to jen tak nepřijmout. Nečekám, že mě nepřestaneš nenávidět." Otočila jsem se a chtěla jít znovu pryč, jenže mě uvěznila Alexova obrovská náruč. "Slečno, já vás měl vždy rád i když jsem tenkrát zjistil co jste. A chápu to, chtěla jste, abychom byly v pořádku." Díky Alexi, ale teď už půjdu." Vyklouzla jsem z jeho náruče a šla k sobě domů. Nevím, jestli Roy postřehl, že jsem tam taky byla a nebo mu to Risa řekla, ale je mi to teď jedno. Bylo by lepší, kdyby to nevěděl. Po pár dnech jsem se dozvěděla, že je Roy v nemocnici a tak jsem se tam šla podívat. Vešla jsem do pokoje a všem ukázala ať nic neříkají. Dělaly jako kdybych tam nebyla a pokračovaly ve své práci. Po chvílích jeden po druhém odcházely a když se pelhala pryč řekla "Pane, já vím že nevidíte, ale rozhlédněte se kolem sebe." Já jsem to dokonale pochopila a Roy nejspíš taky protože se začal soustředit na každý zvuk v pokoji. Pak se rozmáchl rukama kolem sebe a nechtěně mi jednu natáhl. "Ano, sice jsi mě už jednou málem ugriloval, ale nemyslela jsem si, že by jsi mě někdy praštil." Roy snad v tu chvíli přestal dýchat. Najednou si stoupnul z postele a já tedy taky, protože mě deprimovalo jak je oproti mě vyšší. "Že tohle není sen a že ty tu právě přede mnou doopravdy stojíš." Přiblížila jsem se svým obličejem k tomu jeho a jemně ho políbila. "Tohle ti jako důkaz stačí?" Ano." Objal mě. "Ale jak to? Ty máš snad devět životů." Teď už mám jenom jeden jediný." Že teď už nikam neodejdeš." Roy." Ne, ty tu musíš zůstat." Promiň, ale já už tu zůstat nemohu. Je mi to líto." Vymámila jsem se z jeho obětí a šla pryč. "Ne, počkej. Řekni mi aspoň prosím kam jdeš." Nejdřív jsem mu to říci nechtěla, ale nakonec. "Jdu do Xingu. Někdo tam čeká až mu oplatím jeho vděčnost, že mě zachránil. Sbohem Roy." Odešla jsem pryč. Odešla jsem doopravdy daleko. Občas mám nutkání se vrátit, ale nevím jestli bych to zvládla a tak tu ležím na jedné krásné louce a koukám na nebe.

Konec

Už několik let se jen čeká, kdy vypukne válka. Nastoupil vůdce Bradly a tím vše začalo. Nás státní alchymisty poslaly do prvních linií, spolu s normálními vojáky a z dálky nás kryly odstřelovači. Z celého Amestrisu se sešlo docela hodně alchymistů. Musely jsme ničit a zabíjet. Můj podřízený a také dobrý přítel Alex Louis Armstrong se z toho začínal pomalu hroutit. Přišel za mnou s malým dítětem v náruči. Plakal. "Prosím neplač. Polož to dítě a neohlížej se zpět. Musíme se vrátit do práce." Podíval se na mě. Pokusila jsem se o úsměv, ale i přesto, jak jsem se snažila udržet mi po tváři přejela slza. "Podplukovníku Leilo." Položil to dítě a vrátily jsme se zpět. Alexovi mohu doopravdy věřit. Vždy mi kryje záda. Stačilo jen pár lusknutí a několik budov lehlo na zem. Říkají mi vodní alchymista. Dokážu s vodou cokoliv. Stačí vysušit celou budovu a ona se prostě jen rozsype. Po nějaké době nás vystřídala jiná skupina alchymistů a my si šly odpočinout. Alex se vytratil někam uklidnit a já se jen tak procházela táborem. Najednou mě někdo zezadu objal. "To sem zavolaly i tebe?" Poznala jsem ho. Otočila jsem se a taky ho objala. "Roy, je to už tak dlouho. Tak ráda tě vidím." Pak jsme se od sebe trochu vzdálily. "Hmmmm….." Nad něčím se zamyslel. Sjížděl mě pohledem od shora dolů. "Teda, jsi ještě hezčí než tenkrát." Dřív jsme spolu něco měli, ale pak se na to přišlo a Roye poslaly pryč a mě převeleli na centrálu. Přitáhl se mě zas k sobě. Začal se přibližovat k mému obličeji. "To už zase jedeš po mojí sestřičce?" Vrátila jsem se zpět do reality. "Bráško?" Otočila jsem se za hlasem. Roy mě pustil a já běžela k bráškovi. Od začátku války jsem ho neviděla. Bála jsem se, aby se mu něco nestalo. Silně jsem ho objala. "Takže už sem posílají i mládež." Mluvíš, jako by jsme byly starý Maesi." Pozlobil se Roy. "Poslaly mě sem díky tomu, že jsem se dokázala rychle dostat na jednu z vyšších pozic." Podplukovníku, konečně jsem vás našel." Ozval se Alex. Maesovi a Royovi spadla pusa snad až na zem. Nic k tomu radši nedodaly. "Podplukovníku, máme se prý už vrátit." Dobře. Hoši, ještě se uvidíme." Odcházely jsme s Alexem pryč. "Alexi, půjdeš jinam než já. Nechci, abys se zapletl do toho co se chystám udělat." Ale do čeho?" Alexi, mám jeden rozkaz, ihned se vrátíš za bráchou a Royem a budeš hlídat záda tentokrát jim." Ano." Otočil se. "Prosím, dávejte na sebe pozor." Neboj a už jdi." Naschle podplukovníku." Rozešla jsem se pryč. "Doufám, že to vyjde a nikdo nás neuvidí." Vím kde jsou schovaní děti a staří lidé. Cestou jsem se pořádně rozhlížela, jestli mě nikdo nesleduje. Vešla jsem do jednoho baráku a zamířila do jeho sklepa. Seděly tam a čekaly až je někdo najde. Když jsem tam vešla, hodně se vylekaly. "Nebojte, já vám neublížím." Usmála jsem se na ně. "Pojďte, venku je to zatím klidný. Ale jestli mi nevěříte, můžete mě klidně zabít." Přilepily se na mě dvě malé děti. Pohladila jsem je po vlasech. "Tak pojďte." Někteří pomáhaly starším a já vzala ty dva prcky. Vyšly jsme ven. Nikdo tam nebyl. Hrozně se mi ulevilo. Vedla jsem je pryč. Zastavily jsme se u skal. "Když půjdete dál je tam jedna vesnice, která vám pomůže. Já se budu muset vrátit. Hodně štěstí." Odcházely pryč a za chvíli se mi ztratily z dohledu. Vrátila jsem se zpět. Jeden z vojáků se mě zeptal kde jsem byla a tak jsem řekla, že mi jeden chtěl utéct a nakonec se mi ztratil v poušti. Dál se už nevyptával. Procházela jsem troskami města a viděla jak se lidi radují. "Co se děje.?" Zeptala jsem se jednoho z nich. "Vyhráli jsme. Válka skončila. Všichni jsou mrtví." Jo jen kdybys věděl. "To je dobře, konečně se můžeme vrátit." Šla jsem dál a hledala Alexe. Našla jsem ho společně s Maesem a Roaem. "Čau chlapi, jsem ráda že jste v pořádku." Usmála jsem se na ně. Přišel ke mně Alex, zvedl mě do vzduchu a začal se mnou třást jako s hadrovou panenkou. "Příště mi aspoň řekněte kam jdete. Měl jsem o vás hrozný strach." D-dob-ře. Ale teď mě prosím polož na zem." Položil mě na zem a já chvíli bojovala se zemskou přitažlivostí, jenže ona vyhrála a já spala na zem. "Sestřičko, kdybych tě neznal, řekl bych že jsi pila." Co tě nemá. Než jsem vás našla, vyžahla jsem flašku vodky." Všichni jsme se rozesmáli. Vyhoupla jsem se zpět na nohy a už mi nedělalo problém stát. Konečně jsme se daly na odchod. Procházely jsme lesem a mě si najednou zastavil Krvavý alchymista. "Můžu s tebou mluvit." Ale jistě, co potřebuješ?" O samotě prosím." Tak fajn." Poodešly jsme někam pryč. "Tak co jsi potřeboval." Jenom tohle." Jeho ruka najednou projela mým tělem a já se skácela na zem. "Jsi jen špinaví zrádce." Usmíval se a pak odešel. Rána nepříjemně krvácela a já cítila jak mě pomalu opouští síla. Upadla jsem do bezvědomí, nebo jsem to už zemřela?

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Najednou jsem se probrala. Nade mnou stál muž s dlouhými blond vlasy svázanými do culíku. "Já nejsem mrtvá?" Ne nejsi. Jsi zdravá jako rybička." Koukla jsem se na ránu a opravdu, ona tam nebyla. Co se to stalo? "To vy pane?" Ano." Děkuji." Není zač." Pak se zvedl a chtěl odejít. Najednou se, ale ještě zarazil. "Dítě, ale tím že jsem ti zachránil život, jsem tě učinil něčím jiným než člověkem. Tvé schopnosti jako alchymisty se o hodně zlepší, ale už nikdy nebudeš člověk. Odedneška jsi homunkulus." A pak šel pryč. Homunkulus? Už jsem o nich četla, ale nevěřila jsem tomu, že by mohly existovat. Hrozně mě začal pálit krk. Počkat, ale kde to vlastně teď jsem? Začala jsem bloudit lesem a hledat nějaký záchytný bod kudy ven. Vylezla jsem někde, ale nevím kde. Bylo tam prázdno, prostě jen písek a jinak nic. Rozešla jsem se a šla už několik dní, ale pořád nic. Upadla jsem na zem. Byla jsem příšerně unavená. Pak mě, ale někdo našel. Vzal mě k sobě a dal mi najíst i napít. Po několika dnech jsem zjistila, že jsem v zemi Xing. Starala se tam o mě milá žena. Nemohla jsem tu zůstat dlouho, i když už se nemám kam vrátit. Všichni si už nejspíš myslí, že jsem mrtvá. "Leilo, přišla jsem ti sundat obvaz z krku." Dobře." Přišla ke mně a sundala mi obvaz. "Moc vám děkuji za vše, co jste pro mě udělala. Čím se vám odvděčím?" S tím si nedělej starosti a máš pěkné tetování." Já, ale žádné nemám, nenakreslila by jste mi to prosím." Tak jo." Vlasy jsem si stáhla do culíku, i když jsou jen po ramena. Udělala sem to poroto, aby na to dobře viděla. Po půl hodině mi padala papír s obrázkem. Ten znak mi byl povědomí. "Děkuji." Pak jsem vstala a oblékla si uniformu. "Chtěla bych vám ještě jednou za vše poděkovat, ale už se musím vrátit do své země. Jak se vám odvděčím?" Jak už jsem řekla, nedělej si s tím starosti, ale jak se dostaneš přes poušť?" Já si nějak poradím." Než jsem odešla, věnovala mi plášť. "Děkuji a sbohem." Ahoj a dávej na sebe pozor." Došla jsem na kraj pouště a pak se vydala skrze ní. Šla jsem něco okolo týdne a už mi rapidně docházela voda. Vodní alchymista a nemá vodu, to je mi teda ironie. Cestou jsem přemýšlela co je to za znak na mém krku. Už jsem si vzpomněla. Je to znamení Urobora, ale bohužel nevím co znamená. Došla jsem až k jednomu většímu městu. V bance jsem si vybrala nějaké peníze. Ještě štěstí, že můj účet ještě nezrušily. Koupila jsem si nějakou vodu a něco k jídlu. Pak jsem nasedla na vlak do Centráli a odjela tam. Vyšla jsem z vlaku a tam jsem potkala ženu se stejným znamením jako mám já. Šla jsem městem jako duch. Měla jsem na sobě stále plášť a nechtěla jsem aby mě někdo viděl. Došla jsem k jednomu domu a chtěla vejít dovnitř, ale někdo mě stihnul omráčit. Probudila jsem se někde v nějaké laboratoři a u mě byl zas ten muž co mě zachránil. "Sakra, už zase vy?" Hodil na mě zmatený výraz. "No takhle se moc netvařte. To vy jste mě přeci zachránil, nebo snad ne?" Další nechápaví výraz. "Aha, to byl asi Hohenhaim." A to je kdo?" Ten co tě zachránil. Tedy jestli vypadal stejně jako já." Ano vypadal a co po mě chcete vy?" Jsi zajímavá, ale teď už vím proč vodní alchymistko." Hm a co já s tím?" Jsi drzá a to se mi líbí, nechtěla by jsi se k nám přidat?" A to jako proč?" Protože bych pak neublížil nikomu z tvých milovaných." Tak tohle mě naštvalo. "Ty parchante!" Zařvala jsem na něj. "Tak co? Kdo půjde na řad jako první. Že by náš milí Maes? Nebo počkat, ty máš vlastně slabost pro Mustanga. Tak vezmeme nejdřív asi jeho." Ne! Dobrá, přidám se k vám." Hned se s tebou spolupracuje lépe Leilo. Hned ti zadám práci." Dobrá." Seskočila jsem z toho na čem jsem ležela. Za mnou se pak objevil mrňous. "Tady Envy ti poví co a jak a tady náš milí Wrath tě zas uvede do služby." Otočila jsem se kam ukázal a no to mě podrž, Vůdce je homunkulus. "Takže tady naše malá alchymistka je též homunkulus?" Ptal se Vůdce. "Ano. Udělal to Hohenhaim." Tak teď už to chápu. Protože zamnou nedávno přišel Krvavý alchymista a přiznal se k její vraždě. Jen by mě zajímalo, proč to udělal." To by vás nezajímalo." Ale ano, zajímalo. Pověz tady Wrathovi, proč tě zabil." Pomohla jsem několika Ishvalanům utéct. Byly to jen staří lidé, takže se o to už nemusíte zajímat a vsadím se, že když to krvavý zjistil, tak je zabil." No tak dobrá a teď už běžte." Zatím naschle otče." Zdvořile se rozloučil vůdce a já se nezmohla ani na jednu hlásku. Bylo mi jedno jestli ho urazím nebo ne. Odešly jsme do jeho kanceláře. "Takže Leilo, dnes znovu nastoupíš do služby. Tvoje navrácení zdůvodníme tak, že tě někdo našel a zachránil, ale ty jsi z toho nic nepamatuješ." Ano, už můžu jít?" Ano a opovaž se někomu říct pravdu, víš jak by to dopadlo." Ano já vím." Odešla jsem z kanceláře a procházela se chodbami. Najednou se za mnou objevil obrovský stín. Šla jsem dál a dělala, že jsem nic nezaregistrovala. Určitě se nějak ozve, nevydrží to, nebo teda aspoň zaútočí, to mám ve zvyku. Uslyšela jsem jak se napřáhnul. Rychle jsem se otočila a zachytila jeho velkou ruku. Moje síla se nezměnila. "Já věděl, že jste to vy." Nahrnuli se mu slzy do očí. "Podplukovníku Leilo, jsem rád že žijete." Kleknul si. Sakra, teď bude preferovat formality jo. On je fakt nevyspitatelný. Když klečel, byl o trochu menší než já. Sakra, diť já jsem poloviční než on. Neudržela jsem se a objala ho. Nebyl ani moc překvapený, věděl, že i já mám city, které druzí nevidí, protože jsem jim k tomu nedala možnost. "To já taky." Spustily se mi slzičky z očí. Otřela jsem si je. Pak jsme šly společně pryč. Otevřela jsem dveře své kanceláře a byla pěkně udržovaná. "To ty Alexi?" Ano, jako bych tušil, že se vrátíte." A já se vrátila, tvé tušení bylo správné. Děkuji." Šla jsem ke stolu a lehce pohladila mramorovou desku. Pak jsem se usadila do měkkého křesla a na chvilku zavřela oči. "Paní, neměla by jste zajít ještě za někým?" Já vím." Z hloubi duše jsem ho chtěla vidět, ale jak zareaguje na to, že jsem stále na živu. Otevřela jsem oči a šáhla do šuplíku. Měla jsem tam čepici a černý top, který mi odhaloval celé bříško, ale za to byl až ke krku. Nikdo nesmí zjistit, že už nejsem člověk. Koukla jsem se na Alexe a ten už věděl co to znamená. Odešel před dveře. Sundala jsem si vrchní díly uniformy a oblékla si top. Na hlavu jsem si pak narazila čepici a vyšla před dveře. "Alexi, už tu nemusíš být, už nejsi můj podřízený. Už tě přeřadily k někomu jinému ne?" Právě že ne. Jen daly někoho do služby mě." Tak jdi, už tu nemusíš se mnou stále být." Ale, kdo by vám kryl záda, když ne já.?" To je pravda, tak jestli chceš tak můžeš, ale tam kam jdu, chci jít sama. Takže teď prosím jdi." Ano slečno." Otočil se a odešel. Já si to mířila chodbou taky pryč. Zarazila jsem se u dveří na kterých bylo jméno Maes Hughes. Nechtělo se mi dovnitř. Ale stejně jsem zvedla ruku a zaklepala na dveře. Pak jsem si vzpomněla, že zas bude nadávat, že na sobě skoro nic nemám a tak jsem si honem ještě oblékla modrou, něco jako bundu by se to dalo nazvat a pak vešla dovnitř. "Co by jste potřebovala?" Řekl unaveným a poněkud znuděným hlasem. Měla jsem přes obličej kšilt, takže mi neviděl do tváře.

Nevěděla jsem co mám říct a tak jsem ještě chvíli mlčela. "Jestli jste nic nepotřebovala, tak prosím odejděte, jsem unavený." Už jsem se chtěla otočit a jít pryč, ale na to už je moc pozdě. Jsem tu a stojím před ním. Sundala jsem si čepici a podívala se na něj. Stejně jako předtím já, nevěděl co říct. Sundal si brýle a promnul si oči. "To už jsem doopravdy zešílel?" Podíval se na mě unavenýma očima. "Nezešílel bráško." Přišla jsem k jeho stolu. "Mohl by snad přelud udělat tohle?" Cvrnkla jsem ho do nosu, jako to dělávala máma a já to chytla od ní. Vždycky se pak srandovně zašklebí. Nasadil si brýle. "Sestřičko." Vyskočil ze židle a objal mě. "Nemůžu dýchat." Sotva jsem řekla. Bráška mě pořádně drtil v obětí. Pak mě pustil. Musela jsem dostat co nejrychleji nějaký vzduch do plic. "A-ale jak to? Já myslel, že tě krvavý zabil?" No to nejsi jediný. Ale než jsem stihla zemřít našla mě milá paní a pomohla mi, takže jsem to vše přežila." Bůh žehnej té ženě." Ano to by doopravdy měl." I když mě zachránil od smrti jeden muž, ale to už vědět nemusí. Chtěla jsem říct aspoň jemu pravdu, ale nemohla jsem. "A je pravda i to co říkal o tom, že jsi pomohla dětem a starcům z již zničeného národa?" Ano, je. Nemohla jsem je zabít. Byly to staří lidé a děti. Copak ty by jsi jim dokázal ublížit. Už stěží jsem zabíjela ty ostatní, ale na tohle jsem doopravdy neměla." Tak to pro tebe mám dobrou zprávu, nezabil je. Povedlo se jim utéct." Šíleně se mi ulevilo. "A co bude teď sestří?" To nevím, vrátím se do své normální práce." A co Roy?" Ten by se ještě nemusel dozvědět, že žiji. Chci tam za ním jet sama." Takže ho máš pořád ráda." Usmál se bráška. Sakra takovou dobu jsem se mu snažila namluvit, že už ne a teď to takhle pokazím. Já bych si nafackovala. "No, jo. Mám." Já to věděl." No jo, já zapomněla že ty víš všechno viď." Pocuchala jsem mu vlasy. "Hele já budu muset jí. A nezapomeň, Royovi ani slovo." No jo pořád. Jako by jsi mě neznala." Právě, že tě znám až moc dobře." Odešla jsem zpět do své kanceláře a vrhla se do práce.

Jsou to už čtyři roky a já ještě neměla možnost dostat se na východ. Mezitím se bráchovi narodila dceruška, takže jsem tetička už čtyř roční holčičky. Tak moc jsem chtěla jet za Royem, ale ještě se doopravdy nenaskytla žádna šance. Pak mi jednou přišel příkaz, že se mám dostavit za Vůdcem. "Dobrý den Vůdce." Zaklapla jsem dveře. "Nebo mám spíš říci Wrathe? Co po mě chcete?" Na dočasnou dobu tě převelíme na východ. Budeš tam hlídal plukovníka Roye Mustanga." Sakra, ten mě zabije, až zjistí, že jsem 4 roky bránila bráchovi aby mu řekl že žiji. Ten mě doopravdy zabije, ale nejen on, ale i Risa. Sakra, to jsem si to zas zavařila. "Posloucháš mě?" Jo poslouchám. Kdy tam jedu?" Hned zítra." Už zítra?" Ano a teď jdi se sbalit." Vyšla jsem ze dveří a za sebou jimi práskla. Sice jsem chtěla Roye vidět, ale zas na druhou stranu ne. Chtěla jsem aby byl v bezpečí, co nejdál ode mě. Teď ho ale nebezpečí vystavím. Sakra, že já za ním nejela dřív. Zašla jsem za Alexe a za bráchou se rozloučit. Pak jsem šla domů a tam si sbalila. Brácha mě šel druhý den vyprovodit na vlak. "Bojíš se?" Ani nevíš jak. Radši jsem si vzala i pistoly hned do pouzdra, kdyby náhodou." Začal se smát. "Připravená jako vždy." A ještě aby ne hele. Nechtěl by jsi mu zavolat a říct, že za ním jede někdo koho velmi dobře zná, ale neříct kdo. Aspoň trošku ho připravit." Tak dobře. Pro tebe to udělám." Dekuji." Objala jsem ho a pak běžela do vlaku. Nasedla jsem a jely jsme. Vystoupila jsem z vlaku a podle toho jak mi popsaly cestu jsem šla do svého bytu. Hodila jsem velkou krosnu na zem a začala v ní hledat kalhoty od uniformy, pak černá rolák bez rukávů. Převlékla jsem se a obula správné boty. Nikdo neví to, že na jejich podrážkách jsou vyřezané transmutační kruhy. Taky jsem měla rukavice, ale někde jsem je ztratila, takže si budu muset pořídit nové. K pasu jsem si připevnila pistoly a na hlavu narazila čepici. Otevřela jsem dveře a šla vstříc svému osudu. Vešla jsem do velké budovy a šla za místním generálem. "Podplukovník Leila se hlásí do služby pane." Takže náš nový přírůstek dorazil. To je dobře. Co umíš děvče.?" Jsem vodní alchymista." A co takhle zbraně děvče.?" Na10 kmsejmu kohokoliv." Tak dobrá, přidělím tě k plukovníkovu Mustangovi. Běž se ohlásit za ním, ten už ti dá nějakou práci." Ano pane, děkuji." Šla jsem zas chodbou někam pryč. Je to tu sice menší než v centrále, ale tady aby se vyznal nějaký génius. "Slečno, mohu vám pomoci?" Ozval se za mnou mužský hlas. Lekla jsem se, protože jsem nic takového nečekala. Otočila jsem se a tam stál muž asi o hlavu vyšší než já. "N-no víte, je mi to trapný, ale kudy se jde do kanceláře plukovníka Roye Mustanga." Takže vy jste ta nová, jen pojďte za mnou. Plukovník bude rád, že už jste tady." To sotva." Řekla jsem radši potichu. " A kdo jste slečno?" Jsem podplukovník Leila Hughes." Mladík na mě vyvalil oči. "Tak mladá a už podplukovník?" Ano a teď na oplátku chci znát vaše jméno." Já jsem Jean Havoc." Pěkné jméno." Děkuji. Tak už jsme tady. Vevnitř jsou mí kolegové a pak za dalšími dveřmi je plukovník." Děkuji." Vešly jsme dovnitř a tam jako by se zastavil čas. Všichni stočily pohledy k nám. Uslyšela jsem zapískání a okamžitě jsem si všimla kdo to byl. Tedy spíš byly. Zíraly na mě jako na nějaké zjevení. "Děkuji Havocu, že jste mi ukázal cestu." Pak se za námi objevila Risa. Nejspíš někde byla. Naštěstí mě nepoznala. Přišla ke mně a zdvořile se představila. Zvedla jsem hlavu a s ní to málem seklo. "L-Leilo? J-já m-mys-myslela, že jsi….." Mrtvá, to nejsi jediná." Ale jakto?" Jedna žena mě zachránila." A jak je to dlouho co jsi se vrátila." Já vím, že mě asi teď zastřelíš, ale prosím nedělej to. Jsou to 4 roky." A to jsi nedala ani vědět? Ani tvůj brat se nezmínil." No já jsem chtěla přijet osobně a ne to oznamovat přes telefon, ale nebyla k tomu možnost, pořád na mě v centrále valily práci." Aha, tak to tady jsi odpočineš, ale spíš by mě zajímalo jak to vysvětlíš plukovníkovi." Hm, mě taky." Pak k nám přišel nějaký zrzoun. "Slečno, moc mě těší, že tu budete pracovat. Jsem Heymans Breda." Moc mě těší, jsem podplukovník Leila Hughes." Zarazil se. "Tak tedy vítejte podplukovníku." Začal najednou formálně. Vypadá to, že tu většina lidí bude nižší hodnosti než já. "Takže a tohle je Kain Fuery." Ukázala Risa na mladého kluka s černými vlasy a s brýlemi. Vypadal spíš jako dítě. "a támhle je Vato Falman." Ukázala na posledního muže. "Pánové, moc mě těší." Nás taky." Řekly sborově. "Jo, tak já se jdu nechat dobrovolně zabít." Leilo, ty se znáš s plukovníkem." Mírně jsem nabrala růžoví nádech. "A nebo se s ním znáte až moc dobře." Teď už jsem měla rudý celý obličej. Všichni se začaly smát. "Ano Havocu, s plukovníkem Mustangem se znám už doopravdy dlouho." Pak jsem vzala za kliku a vešla dovnitř. Měla jsem sklopenou hlavu, tak aby mě zatím nepoznal. Došla jsem blíž k němu. "Dobrý den plukovníku Mustangu, dlouho jsme se neviděly." Zvedla jsem hlavu. Vyvalil na mě oči a po chvíli vstal. Nic neříkal a já taky mlčela. Jenže cestou si nandal rukavice a to byl malér. Šáhla jsem pro pistoli a vytáhla ji. Došel ke mně a když jeho ruka už byla hodné blízko mého krku, namířila jsem na něj pistoli. "Taky tě ráda vidím." Kdo jsi!" Zařval na mě. "To mě už ani nepoznáváš.?" Sice už uběhly 4 roky, ale já měla pořád krátké vlasy. Od té doby co mě Roy málem ugriloval za živa jsem si je už nenechala dorůst a nechávám se stříhat na krátko. "A já myslela, že pro tebe něco znamená." Sklopila jsem hlavu a uklidila zbraň do pouzdra. Čekala jsem, že luskne prsty a já lehnu popele. Sice bych se za nějakou chvíli zregenerovala, ale on to neudělal. Sundal mi čepici a přitáhnul si mě druhou rukou k sobě. Políbil mě. Tak ze všech různých možností, tak tuhle jsem čekala doopravdy nejmíň. "Nezapomněl jsem na tebe, jen já myslel, že jsi mrtvá." A máme tu dalšího, nejsi doopravdy jediný." A jak to že…" Jsem na živu. No poděkuj jedné ženě co mě zachránila když mě tam našla. Já si to snad nahraji na diktafon abych to nemusela vysvětlovat každému zvlášť." Jak dlouho už jsi zpět." No, výš. Já už jsem zpět 4 roky." Čekala jsem další výbušnou scénku, ale ono nic. Roy se doopravdy změnil. "A proč jsi se neozvala? Nebo proč mi to aspoň neřekl Maes.?" Brácha to měl zakázaný z jednoho prostého důvodu., chtěla jsem se ti osobně ukázat. Jenže mě na centrále zavalily tolika prací, že jsem neměla možnost jsem je a než jsem se nadála, zjistila jsem, že už to jsou 4 roky co jsme se vrátila." Já ho uškrtím." To nedělej. Litoval by jsi toho. Kdo by tě prudil, když ne on." Zasmála jsem se. On udělal jeden ze svých fantastických úšklebků. Vždy jsem se nad nimi mohla roztrhat smíchy. "To máš pravdu, on mě vždycky dokáže dokonale vytočit." Já vím." Pak se ozvalo zaklepání na dveře. Odskočily jsme od sebe a dovnitř vešel myslím, že se jmenuje Breda, budu si v tom muset udělat pořádek. Ale hlavní je, že už jsem znovu s tím, kterého miluji, i když se bojím aby mu moje přítomnost jen nepřitížila. Určitě mě sem neposlaly ho jenom hlídat. Musím si užít ten čas co se nebude nic dít s ním. Protože cítím, že se něco blíží a ostatní homunkulové mi nic neřeknou. "Pane, máme práci. Prý znovu zahlédly Scara. Byl nedaleko odtud." Tak na co čekáme, jdeme. Leilo, vše ti vysvětlíme cestou." Ano pane." Vyběhly jsme ven a nasedaly do aut. Jela jsem s Havocem, Bredou a Falmanem. Bože to jsem to zas schytala. Jedu v autě se třemi muži co už dlouho neměly holku. "Tak vysvětlíte mi to už konečně?" Ano, Scar je přeživší Ishvalan a teď momentálně zabíjí každého státního alchymistu. Je mu jedno, jestli byl nebo nebyl v Ishvalu, prostě jen zabíjí." A já myslela, že tohle už před 4 lety skončilo." Bodlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla co jsem musela dělat. "Vy jste si taky prošla tím peklem." Ano a nemusíte mi vykat, jsem možná i mladší než vy, tak mi prosím tykejte." Ano slečno…tedy, tak dobře Leilo." Dojely jsme na místo, ale pozdě. Scar už zmizel a alchymista už byl mrtví. Odklidily jsme jeho tělo a jely zpět. Toho muže si pamatuji, přímo si liboval ve vraždění kohokoliv. Nechci říkat, že si to zasloužil, ale ano zasloužil si to. Vrátily jsme se zpět na základnu. "Pamatuješ jsi ho, že ano." Ano. Tenkrát se docela hodně předvedl. Překonal dokonce i Krvavého, ale už je to dávno. Hlavní je, že jde i po nás a nezastaví se, dokud nebudeme všichni mrtví." Jestli chceš, můžeš jít dnes domů, ale to jen dnes, protože jsi tu první den." Ano, děkuji Roy." Nasadila jsem si čepici a šla domů. Šla jsem pomalu, nemusela jsem spěchat. Najednou si přede mě stoupnul muž s jizvou na obličeji. "Ty budeš Scar, že je to tak. Nebo tedy takhle ti aspoň říkají." Podle té čepice usuzuji, že jsi od armády, že je to tak." Ano." A jsi také alchymista?" Sáhla jsem do kapsy u kalhot a vytáhla hodinky. "Tohle mi jako odpověď stačí." Doběhl ke mně a já uhnula hlavou na stranu, jinak by mi ji asi v momentě roztříštil. "Ano, je pravda, že si tohle zasloužím, ale já ještě nesmím zemřít. Mám tu někoho koho musím chránit. Je mi to líto Scare, ale dnes nezemřu." Podtrhla jsem mu nohy a on spadnul na zem. Vytáhla jsem pistoli a namířila mu ji na hlavu. "Válka už skončila, tudíž nemám důvod tě zabít, jen se chci zeptat, jestli ty malé děti jsou v pořádku." Ano, jsou." To je dobře." Nejsi ty ten anděl, kterého popisují. Děti mluví o ženě andělovi v uniformě a starší zas o alchymistce, která se rozhodla je nezabít. Když si to tak uvědomím, říkaly že měla krátké černé vlasy a pronikavé zelené oči. Jo a na krku se jí houpal stříbrný křížek." Z pod roláku jsem vytáhla křížek, který mi dal bráška. "Takže to jsi ty." Vstala jsem a on hned taky. Z dálky jsem najednou uslyšela hlas Havoca. Moc je ještě nerozeznám, ale jeho jsem poznala. "Promiň Scare, ale budu na tebe muset zaútočit." Moc to nepochopil, ale když se tam objevil Havoc, pochopil to. "Havocu, zavolej Roye." Rychle odběhl pryč. "Bouchni mě přímo sem." Ukázala jsem na místo za krkem. Udělal to a já omdlela. Probrala jsem se a byla u někoho v bytě. Zamžourala jsem do místnosti, ale nikdo tam nebyl. No snad mě tu nenechaly samotnou. Vstala jsem a prošla dveřmi do jiné místnosti. U stolu tam seděly Havoc a Roy. "Pane, podívejte kdo se probral." Řekl mým směrem. Usmála jsem se a opřela se o rám dveří. "U koho, že to jsme?" Tady u Havoca. Tak já už půjdu. Musím ještě něco dodělat." Naschle pane." Řekly jsme s Havocem součastně. Roy odešel a já se pohodlně usadila na židli naproti Havoca. "Díky." Ale prosimtě, nemusíš děkovat. Pomoct kolegyni je pro mě samozřejmost a taky potěšení pomoci někomu hezkému jako jsi ty." Jemně jsem zrůžověla na tvářích. "Ne doopravdy děkuji. Kdybys se tam neobjevil tak už mohlo být po mě. A být zachráněna někým pěkným jako jsi ty je příjemné, ale bohužel já už jsem zadaná, tedy jestli se to tak dá říct." A ten šťastný je náš plukovník, že." Z jemného nádechu růžové se to rozšířilo po celém obličeji. "Takže ano." Havocu, jestli to někomu řekneš, víš co by se ti mohlo stát." To vážně nevím. Ukaž mi co by jsi mi udělala." Vyskočila jsem ze židle a lehce dopadla na stůl. K jeho krku jsem položila nohu. Nestihl nijak zareagovat, bylo to na něj moc rychlé. "Dobře, nikomu ani muk." Usmála jsem se a vrátila se zpět na židli. "Tak já už půjdu domů. Ještě jednou díky a ahoj zítra." Ahoj." Obula jsem se a vyšla z domu. Vešla jsem do svého bytu. Zavřela jsem dveře a sundala si všechno oblečení. Šla jsem rovnou do sprchy. Vylezla jsem ven a zabalila se do ručníku. Přešla jsem ke své tašce a začala se v ní hrabat. Nakonec jsem vytáhla tílko a kraťásky na spaní. Natáhla jsem si to na sebe a chtěla jít spát, jenže se ozvalo zaklepání na dveře. Vůbec se mi tam nechtělo, ale nakonec jsem tam šla. Otevřela jsem dveře a kdo tam nestál, sám plukovník Roy. "Pojď dál." Pokynula jsem rukou a on vešel. Zul se a šly jsme do obýváku. "Nedáš si něco k pití?" Ne, to je dobrý." Sedly jsme si na gauč. Byla jsem ospalá. Jakmile totiž vždycky vylezu ze sprchy jdu okamžitě spát, nebo by se taky mohlo stát, že bych někde usnula. Hlava mi pomalu padala. "Já, přišel jsem protože jsem" Zadrhnul se a zčervenal. Sakra, tak tohle není normální. Dřív si vzal co chtěl, ale teď, ty 4 roky s ním udělaly zázraky. Nenechala jsem ho to doříct a políbila jsem ho. "Mám ponětí, že jsi se chtěl asi zeptat na něco okolo tohohle ne?" Ano." Usmál se. "Výš, že by jsme podle protokolu nesměly." Řekl. " Kašlu na protokol." Znovu jsem ho políbila. "No, tak to na co jsem se chtěl zeptat jsem zjistil, no tak já zase půjdu." Aspoň se budu moct vyspat, vsadím se, že od zítra už to bude na tvrdo. Jo a nezapomeň, žádné slitování, ale to ty vlastně umíš." Šla jsem ho vyprovodit ke dveřím. Ještě jsem ho políbila na rozloučenou a odešel. Šla jsem spát. Ráno jsem šla do práce. "Ahoj všichni." Ahoj." Pozdravily mě. "Máš jít za plukovníkem." Dobře, díky Riso." Zaklepala jsem a vlezla do jeho kanceláře. "Co jste potřeboval pane?" Mám pro tebe úkol. Zaměříš se na Scara. Budeš jako jeho stín a pokusíš se o něm co nejvíce dozvědět a taky se ho pokus najít." Ano pane." Otočila jsem se a vzala za kliku. "A dávej na sebe pozor." Jako by jsi mě neznal." Právě protože tě znám až moc dobře." Prošla jsem dveřmi pryč. "Tak jaký zajímavý úkol máš?" Zeptal se Havoc. "Jdu po Scarovi. Tak zatím, ještě se tu dneska ukážu." A odešla jsem pryč. Chodila jsem po městě a ptala se po něm, ale nic. Nikdo jako by ho snad ani neviděl. Už to mám. Vlezla jsem do temné uličky a otevřela víko od kanalizace. Seskočila jsem dolů a rozešla jsem se tunelem. Po chvíli jsem ho uviděla. Držel si ruku, která byla od krve. Přistoupila jsem k němu blíž. Nejdřív chtěl zaútočit, ale když si všimnul že jsem to já uklidnil se. "Proboha, co jsi dělal?" To ten s ohněm. Když tě viděl jak tam jen tak ležíš, docela se naštval a udělal mi tohle." Promiň, za tohle můžu já." Klekla jsem si k němu a ránu mu pořádně zaškrtila. Počkej tu na mě chvíli, neboj neprozradím tě. Vyskočila jsem zas nahoru a sehnala nějaké obvazy a křídu. Vrátila jsem se zpět za ním. Nabrala jsem do malé nádobky vodu z kanálu. Nakreslila jsem alchymistický kruh a nádobku s vodou na něj položila. Objevila se modrá záře a nádobka už nebyla naplněna špinavé kanalizační vody, ale krásně čisté vody. Polila jsem mu tím spáleninu a pak jí obvazy zavázala. "Tak a hotovo." Takže ty jsi alchymista vody." Jo." Tak to už se nedivím, že tě to táhne k tomu černovlasému." Teď už běž, budu muset nahlásit kde jsi byl a až jsem přijdou jiní ať už tu nejsi." Vstala jsem a šla pryč. Vyšplhala jsem po žebříku nahoru a šla zpět na základnu. "Plukovníku, našla jsem krvavou stopu v kanále, ale nakonec se zastavila jednom místě. Prostě jako by se vypařil." Nejspíše mu někdo pomohl, protože jsem ho včera zranil na ruce a nejspíš mu to někdo ošetřil." To je možné pane." Chovat se před ním jako podřízený k nadřízenému koukám nedělá ani jednomu z nás problém. "Takže, dnes už pro tebe nemám žádnou práci. Ale zítra s tebou půjde i Havoc jen pro jistotu kdyby jste Scara našly a on vás napadnul." Jenže já jsem Scara našla, ale nemůžu ho zabít. Už nejsme ve válce a on tohle dělá pro naše dobro. Jen tedy kdyby pozabíjel ty nejvyšší. Třeba generály na centrále. To bych já i celý Amesrtis měly tak nějak na chvíli pokoj. Nebo kdyby spíš zabíjel homunkuly to by bylo super. Jenže o tomhle nikdo neví a mě to hrozně skličuje. Chtěla bych si o tom s někým promluvit, ale nemám s kým. S jediným homunkulem se kterým si normálně popovídám je Envy, ale i on má příšernou stranu osobnosti. Jenom doopravdy někdy se s ním dá mluvit. Achjo, já už tu dávno neměla být, měla jsem být na krásném místě a né se trápit tady. "Podplukovníku posloucháte mě." Vytrhl mě Royův hlas z myšlenek. "Promiňte pane." Sklopila jsem hlavu. Vstal ze své pohodlné židle a přešel ke mně. "Leilo, co tě trápí?" Nic." Řekla jsem se slzami na krajíčku. "Já to na tobě vidím. Mě to říct můžeš." Právě, že nemůžu." Spustily se mi slzy. "Tohle nesmím říct nikomu. Oni, oni by zabily tebe i bráchu kdybych ti to řekla." Zděsil se, ale pak mě uvěznil ve svém obětí. "Co je to, to co mi nesmíš říct. Oni se nedozví, že jsi mi to řekla." Ale ano dozví. Promiň Roy, ale tohle si musím zatím nechat pro sebe. Vše se dozvíš v pravý čas a to mě pak možná i budeš chtít zabit i ty." Podívala jsem se mu vzpříma do očí. "Co to tady plácáš. Já tě nikdy nebudu chtít zabít." Jen kdybys věděl co se děje a jakou roli ve všem hraji i já. Jenže já musím, ale doopravdy se mi nechce. "Leilo, tak mi to řekni až bude pravý čas." Tak dobrá." Políbil mě a pak ode mě odstoupil. "Takže podplukovníku, ještě na vás dnes hodím malou prácičku." Ano pane, povídejte." Plavu tady v těch papírech, nemohla by jste si jich pár vzít." Ale jistě pane, ale mám jednu podmínku." Předem splněna." To neříkejte pane." Přistoupila jsem k němu a něco mu pošeptala do ucha. "Tak dobrá podplukovníku." Usmála jsem se. Přešla ke stolu a odebrala pár papírů a šla s nimi pryč. Vyšla jsem ze dveří a zasedla ke svému stolu. Všichni mě probodávaly pohledem. "Hele, tak vyklopte, co chcete. Tohle vaše zírání mě znervózňuje." No…" Začal Breda. "Nás by zajímalo…" Tak už se vyžvejkni." Popíchla jsem ho trošku. "No, mě je trapný se ptát, ale nejsem jediný koho to zajímá. Co máte s plukovníkem Mustangem." Sakra tak co jim teď mám říct. "Jsme tady s podplukovníkem Leilou staří přátelé." Záchrana na poslední chvíli. "Že je to tak podplukovníku." Ano pane." Vážně mě zachránil. "Tak běžte už dnes domů." Všichni vstaly a odcházely. "Já tu ještě dodělám tohle, jestli to nebude vadit pane." Ale jistě, že ne. Až to budeš mít hotové tak mi to přines." Ano pane." Všichni odešly a já se ponořila do těch papírů. Bylo to něco okolo nějakého kovového alchymisty. Začínala jsem nad tím pomalu usínat, ale pak se najednou rozrazily vchodové dveře a já z toho až spadla ze židle. "Sakra to neumíte klepat?!!!" Jej, promiňte v tuhle dobu tu už nikdo nebývá." A kolik je hodin?" Deset hodin večer." Cože????" To není možný, to jsem tu už tak dlouho, ale nejsem tu vlastně sama. Pořád tu je i Roy. "Kdo jste vlastně." Jsem Edward Elric a tohle je Alphons Elric. Promiňte nám to, ale potřebujeme mluvit s plukovníkem." Tak pojďte." Vstala jsem konečně ze země a zaklepala na dveře Royovi kanceláře. "Dále." Vešly jsme dovnitř. "Pane, přišel za vámi Edward a Alphons Elricovi." Ocelový, rád vás zase vidím. Tak co zjistily jste něco?" Plukovníku, no ano." Pak se nejistě podíval na mě. " Neboj, před ní můžeš mluvit. Já jí věřím." Tak dobrá. Cestou sem nás někdo napadl." A?" No říkal něco o tom, že je homunkulus." Vyvalila jsem na něj oči, ale rychle jsem se to snažila pak zamaskovat. Roy se na mě podíval a já zas nahodila neutrální výraz. "A co ti řekl oceloví." Mluvil o nějakých obětech a něčem podobným a pak taky řekl, že plukovník Mustang si hřeje hada na prsou." Sakra, ten parchant, to byl určitě Envy. "A jak to myslel?" Že by mu to nedošlo? No to by bylo jedině dobře. "To bohužel nevím, ale je tu ještě něco. Slyšely jsme, že je do toho všeho zapletený vůdce." Blahopřeji mladý alchymisto. Jste na dobré stopě. Kéž bych vás mohla nějak popostrčit, ale nemůžu. Pak začal drnčet telefon. Roy ho vzal. "Ano?" Pane, před chvíli se vám snažil dovolat plukovník Hughes." A co potřeboval?" Říkal něco jako, že ve hře je mnohem víc a taky, že se máte postarat o jeho sestru. A ještě něco, hřejete si prý hada na prsou." To, že řekl?" Ano pane." Děkuji vám." Zavěsil. "Pane, co se děje?" Zeptala jsem se. Podíval se na mě smutným pohledem. Něco se stalo a nejen tak něco. "Maes." Zděsila jsem se. "Co s ním?" Oceloví Maes na něco přišel. Řekl, že ve hře je něco víc." Pane, to nebylo jediné co řekl, že ne." Máš pravdu Leilo. Taky řekl, abych se o tebe postaral." Ne, nechtěla jsem to pochopit, ale pochopila jsem to až moc dobře. "Néééé." Klesla jsem na kolena. "Tohle by neřekl jen tak. T-too není možné." Ne, to není možné, řekly, že mu nic neudělají. Podvedly mě. Tak tohle dělat neměly. Něco jim řeknu, sice ne všechno, ale aspoň něco. Oni podvedly mě a já udělám to samé. "Tak dobrá, dnes jsem říkala že ti to říct nesmím, ale tohle je moc." Vstala jsem a setřela si slzy. "Všichni víte, co jsou přísady do kamene mudrců." Všichni přikývli. "Tak si představte jak velký by byl kámen mudrců ze všech lidí v celém Amestrisu." Všem spadla pusa snad až na zem. Ocelový ke mně přiběhnul a chytil mě za límec. "Co se to snažíte udělat?" Já nic, já jsem jen pouhá loutka, která nesmí říct co se děje, jinak by zabily ty které má nejvíce ráda. Jenže už jednoho zabily a já nebudu dále se vším mlčet. Bohužel už více říct nesmím, už si to musíte zjistit sami, ale nikomu neříkejte o tom co jsem vám dnes řekla. Víme to jen mi4 aplus ti co to plánují. Takže nikomu ani muk." Pak jsem se otočila a odešla pryč. Šla jsem pomalu temnými ulicemi do svého domu a doma jsem se svalila do postele. Nechala jsem slzám volný průchod. Po chvíli se ozvalo klepnutí dveří a někdo šel k mé ložnici. Chvíli stál jenom před dveřmi, ale pak vešel dovnitř. Sednul si ke mně na postel a položil ruku na mou hlavu. "Proč, proč to udělaly.?" Zeptala jsem se, i když jsem nejspíš znala odpověď. "Já nevím." Sedla jsem si. "Roy j-já. Mohla jsem tomu zabránit, ale přesto jsem věřila, že se to neporuší." Objal mě. "Ale kdo? A co neporuší.?" Kdybych ti to řekla všechno, zabily by tě a to já nemohu dopustit." Leilo, zabijí nás tak jako tak. Tak už mi to řekni." Vím jak se dá zabít homunkulus. Musíš vyčerpat všechnu sílu kamene mudrců co má v sobě. Tvoje schopnost je, ale proti tomu nelepší. Ty můžeš kámen rovnou spálit. To proto mi nařídily tě hlídat." Sakra, já už bych neměla nic říkat. "Cože mě máš.?" Hlídat. Celé ty 4 roky jsem si od tebe udržovala odstup jen pro to, aby kdyby mě znovu zabily tě to tolik nebolelo. Chtěla jsem abys od toho byl po nějakou dobu uchráněn. Jenže mě za tebou stejně poslaly. Možná tuším co chtějí udělat, ale jen doufám že mé tušení je špatné." Nikdy jsi se v tomhle nespletla." Já vím a to je právě ten problém." Leilo, zítra jedeme do Centrály, jedeš taky že." Ano." Jinou odpověď jsem ani nečekal. A ještě jedna věc mě převeleli do Centrály a mohu si sebou někoho vzít. Takže beru celý svůj tým." Takže už zase budu na Centrále. Ale tobě se plní jedna část tvého snu, že." Pokusila jsem se úsměv. "Ano, ale nemělo to být takhle, chtěl jsem se tam dostat jinak." To ti věřím. Já už půjdu spát, musím se vyspat z tohohle pitomého dne." Tak já už půjdu." Vstal, ale já ho chytila za ruku. "Já, prosím, nechtěl by jsi tu se mnou zůstat?" Usmál se a znovu si ke mně sednul. Objala jsem ho. Začal mi cuchat vlasy. Tohle doopravdy nesnáším, ale zase vím že chce odvést všechny myšlenky od Maese. Rychle jsem chytila jeho ruku, abych nakonec nevypadala jako čarodějnice. Vrhnula jsem na něj vražedný pohled. Zalekl se, ale když jsem se na něj pak vrhla a začala cuchat ty jeho, oba jsme se smály. Zádama ležel na posteli, ale nohy měl stále na zemi. Já jsem obkročmo seděla na jeho klíně a pořád mu cuchala vlasy. Najednou mě, ale chytil za boky dvěma strašně rychlými pohyby nás otočil. Ležela jsem na posteli a on se skláněl k mému obličeji. "Roy." Potichu jsem šeptla ještě než mě políbil. Zavřela jsem oči a nechala se jím unášet. Pomalu mi sundal bundu a hned za ní tričko. Ani já nezůstala pozadu a sundala jsem z něj bundu i s košilí. Pak letělo dolů i ostatní oblečení……………………………

"Zaskřípej Myokatsu." Vyzívala jsem znovu svůj zanpakutó k boji. Proti mně znova stál řadový holou. Neměl šanci Myokatsu , je čistě bojová zanpakutó. Nemá sice žádnou schopnost jako ostatní, ale mě to nevadí. Mě to tak i vyhovuje. Vracela jsem se zpět ke své jednotce. A teď něco o mě. Jsem mladší sestra Shunsui Kyorakua a mé jméno je Kyoko. Akademii jsem ukončila po třech letech jen díky tomu, že jsem v sobě našla svou zanpakutó. Byla jsem hned přiřazena do 13.jednotek dvorní stráže. Modlila jsem se, aby mě neposílaly k mému bratrovi, ale bohužel mé modlitby nebyly vyslyšeny a já byla přiřazena k 8. jednotce. Jeho poručice je Mikoto Usaribi. Tak ženská mě nikdy neměla ráda. Ví, že bych chtěla jednou dohnat brášku, ale ona mi to pořád stěžuje. Snažím se jí co nejvíce vyhýbat, ale brácha mě za ní pořád s něčím posílá. Už mi to leze na nervy. Jednou jsem to už nevydržela, to už na mě bylo moc. Byla jsem na cvičišti a trénovala se svým kamarádem. Ona tam přišla "Hele vy dva nechte toho, to nemáte nic na práci." Já jako vždy mlčela, ale Shikaku měl prořízlou pusu a tak si neodpustil komentář. "Ne poručice, dnes máme hotovo a kapitán nám dal volno. Tak kdyby jste byla tak laskavá a nechala nás na pokoji, taky Kyoko mě požádala o pomoc s jejím tréninkem a já jí mile rád vyhovím, ale to jen v tu chvíli když tu budeme sami." "Co si to dovolujete, to je neslýchané. Tohle se nahlásí." Já už to nevydržela. "No jasně Mikoto, jen dolézej za mým bráchou a řekni mu úplně vše co dělám, už mě pěkně štveš. Nemysli si, že mám nekonečný nervy. Jednou to doopravdy nevydržím a až budu dost silná, sesadím tě z toho tvého postu!" "Tak to udělej hned sestřičko." Ozvalo se za mnou čistě chladným hlasem až jsem se otřásla. Za mnou stál můj bráška s tím svým prázdným výrazem. Nemám tento výraz ráda, dřív se usmíval a honil se za každou sukní, ale teď je chladný jako kostka ledu. Drásá mi to srdce. "Tak fajn. Zaskřípej Myokatsu." Mikoto také vyvolala shikai. Rozeběhla jsem se proti ní. Tak moc jsem ji nenáviděla zato, že si brášku obmotala kolem prstu. To od té doby co se stala poručicí je takový. Už nejsem tak slabá jako dřív. Vyslala proti mně tlakovou vlnu, ale já jí jedním švihem zanpakutó obrátila proti ní. Koukala na mě jako na zjevení, posledně když jsem s ní totiž bojovala mě tato vlna smetla. "Dost jsi se zlepšila 20. důstojnice." Řekla opovrženě. "ale mě se zdaleka vyrovnat nedokážeš." Kdyby tam nebyl bráška a Shikaku asi bych se neudržela a šla bych po ní jako kočka po myši, ale kvůli nim jsem nesměla ukázat touhu jí zabít. Sekla mě do nohy a já se sesula na kolena, ale pomalu jsem se snažila vstát. V tu chvíli mě někdo praštil do zad až jsem musela vykašlat nějakou krev. Ležela jsem tam na zemi a nebyla schopna žádného pohybu. Ta rána, to byl Kyoraku. "Proč? Proč jsi na mě takový Kyoraku.?" Ještě nemáš dostatek síly, jsi jenom odpad." Řekl jako by mou otázku předtím neslyšel. Ale vlastně mi tím i odpověděl. Jsem pro něj nic, jen nějaké to smítko na stole. Z očí se mi spustily slzy. "Kyoko, jsi v pořádku." Klekl si ke mně Shikaku. "Ano jsem. Jdi domů Shikaku, děkuji ti za tvou ochotu pomoct mi s tréninkem." Ale." Žádné ale. Prosím jdi domů. Chci být chvíli sama." Tak dobře, ale nebuď tu dlouho." Ano" Ležela jsem tam doopravdy dlouho a vzpomínala na to jaký byl bráška dřív. Nakonec mě přemohla únava a já tam prostě usnula. Cítila jsem jak mě bere někdo do náruče, ale moc jsem to nevnímala. Odnesl mě pryč, položil do měkké postele a přikryl deku. Pomalu jsem se probouzela a vyslechla cizí rozhovor. "Kyoraku, co se to s tebou děje? Proč se chováš ke své sestře jako ke kusu hadru?" Do toho ti nic není Ukitake." Ale ano je. Včera v noci jsem tě hledal ve tvé jednotce a Kyoko jsem našel ležet na cvičišti. Měla zraněnou nohu a spala. Odnesl jsem jí k sobě. Teď támhle spí a jakmile se probudí, tak se jí omluvíš.!" Ukitake já mám důvod k tomu se k ní chovat takhle a říkat ti ho nebudu." Pak zmizel. Zavřela jsem oči a snažila se v slzách neutopit, ale nešlo to. "Kapitáne Ukitake, děkuji, že jste mě nechal u sebe." To nestojí za řek milá Kyoko. A neplač Kyoraku to tak určitě nemyslí." Ale ano kapitáne, myslí to tak. Od doby co je náš poručík Mikoto se chová takhle. A taky k tomu má důvod, ale jaký." Neudržela jsem slzičky na uzdě a ony začaly volně stékat po mích tváří. Pak jsem vstala a otřela si slzy. "Ještě jednou mockrát děkuji kapitáne Ukitake, ale už budu muset jít." To nestojí za řeč. Utíkej nebo přijdeš pozdě." Nashledanou kapitáne." Utíkala jsem ke své jednotce a jenom se modlila abych nepotkala brášku nebo Mikoto, to by mě doopravdy dorazilo. I když já je vlastně potkám, vždyť chodí na kontrolu každý ráno jestli tu jsme všichni. Přiběhla jsem akorát když tam přišly. To bylo jen tak tak, Mikoto by mě zas pěkně seřvala. Když zjistily, že jsme tu všichni tak rozdělily práci a zas odešly. Dnes jsem měla na práci jen 3 podřadné holou. Pak jsem měla po zbytek dne volno. Večer jsem šla domů, ale než jsem tam došla potkala jsem kapitána Aizena. "Dobrý den kapitáne Aizene." S úsměvem na tváři jsem ho pozdravila. "Ahoj Kyoko. Prosím tě neviděla jsi svého bratra, všude ho hledám." "Ne kapitáne neviděla. A jsem za to upřímně ráda." "To je škoda, tak děkuji Kyoko, já ho jdu hledat dál. A prosím tě kdybys ho viděla pošly ho za mnou." "Ano kapitáne." Děkuji." Přišla jsem domů a Kyoraku už tam byl. Chtěla jsem ho jen ignorovat, ale musím vyřídit vzkaz od kapitána Aizena. "Kyoraku, hledal tě kapitán Aizen, nevím co ti chtěl, ale máš ho prý hned vyhledat." Řekla jsem a zapálila k sobě do pokoje. Je mi jedno co mu chtěl, jen díky tomu tu budu chvíli sama. Šla jsem se vysprchovat, bylo toho na mě moc a já potřebovala horkou sprchu. Vylezla jsem asi až po hodině. Brácha byl pořád pryč. Docela jsem začala mít strach, ale co kdybych se já nevracela takovou dobu určitě by to s ním vůbec nehnulo. Šla jsem do pokoje a po nějaké chvíli usnula. Ráno jsem šla zas do své jednotky. Proběhla obvyklá kontrola a pak se šlo do práce. Mě a Tazunu poslaly na nějakého holoua. Tazuna je 12. člen naší jednotky. Došly jsem na místo a tam byl obvzlášť silný holou. "Zaskřípej Myokatsu." Mohla jsem jít klidně i sama, protože tenhle holou nic nebyl. Vracely jsme se zpět, ale Tazunovým břichem. Projelo jedno chapadlo toho holoua. Padnul na zem a okamžitě zemřel. Vyděsilo mě to, ale musela jsem se bránit. Ten parchant má rychlé regenerační schopnosti a kolik má sakra těch chapadel. Sekala jsem mu chapadla jedno za druhým, ale on jich měl pořád víc a víc. Sakra už není úniku. Smrt mě přeci jenom dohnala. Mířilo proti mně jedno chapadlo, ale někdo ho najednou useknul. "Shikaku? Co tady děláš?" Výš jakou schopnost má moje zanpakutó?" Ano, pomocí jí dokážeš číst myšlenky, ale co to má společného s mým úkolem." Mikoto věděla, jak moc silný ten holou je a proto poslala tebe, aby tě zabil." Věděla jsem, že je zlá, ale že až takhle." Je mi to líto." Konečně rozbil tomu holouovi masku a přešel ke mně. Objal mě. Všechno mě bolelo. Občas by se i hodilo, aby Myokatsu něco uměla, ale síla zanpakutó pochází ze mě a tím se ukazuje, že jsem doopravdy slabá a jsem předurčena k tomu, aby mnou můj bratr opovrhoval. Shikaku se mi zadíval do očí a pak mě z nenadání políbil. Byla jsem z toho trochu vedle. Nevěděla jsem absolutně jak zareagovat. "Promiň." Omluvil se mi. "N-ne, to já promiň, já jen no, nečekala jsem to." Tentokrát jsem objala já jeho. Už dlouho jsem k němu něco cítila, ale nevěděla jsem jak mu to mám říct a on pak přijde a udělá tohle. Vyhodil si mě na záda a nesl mě pryč. "A co Tazuna?" Někoho pro něj pošleme. Dva fakt neunesu." Já se jen zeptala." Šly jsme rychle pryč. Už byl večer a stmívalo se a v lesích severního Rukogaie to za tmy nebývá moc bezpečné. Došly jsme do kasáren naší jednotky. Shikaku mě donesl k bráchovi do kanceláře. Byla tam i Mikoto, skvělé ta mě zas seřve. Sundal mě ze svých zad a já dost bojovala se zemskou gravitací, ale na mé překvapení jsem vyhrála. "Pane je mi líto, ale Tazuna při boji s holouem byl zabit." Svěsila jsem hlavu. "Jak je to možné.!" Zařvala Mikoto. "To jsi se mu tak moc pletla pod nohy, že ho kvůli tobě zabily?" Kvůli mně? Je mrtví kvůli mně? Sesula jsem se na kolena s vyděšeným výrazem. "Postav se!" Zařvala znovu Mikoto. Shikaku mi pomohl na nohy. "Tak co povídej, jak ho zabil." Šel z ní strach. Já se jí bojím. Nahrnuly se mi do očí slzy. "Vzchop se jsi shinigami a ne malé děcko. Nebo jsi děcko.? Jsi jen malé děcko, nemáš tu co dělat. Vypadni odsud a přijď až zase dospěješ.!!!" Otočila jsem se a s pláčem běžela pryč. Zaslechla jsem ještě. "Tak tohle jste přehnala poručíku." Zařval na ní Shikaku a běžel za mnou. Nevadilo by mi, že na mě křičí, vadilo mi to, že tam brácha jen seděl a koukal na to tím svým chladným pohledem. Tohle mě ničilo nejvíc. Běžela jsem domů. Na mé překvapení za mnou pořád běžel Shikaku. Zapálila jsem k sobě do pokoje a on se zastavil před dveřmi. "Můžu?" Zeptal se. "Ano, ale zavři za sebou prosím." Vešel za mnou a zavřel. Sedl si ke mně na podlahu a objal mě. Pořád jsem brečela, až jsem únavou usnula. Přenesl mě do postele. Byla jsem v takovém polospánku, takže jsem slyšela vše co se kde šustlo. Po chvíli někdo otevřel šoupací dveře mého pokoje. "Jak jí je?" Zeptal se hlas někoho známého. Byla jsem v polospánku tak jsem ho skoro ani nepoznala. "Moc dobře jí není kapitáne a to jen díky tomu jak se k ní chováte. Sakra, vždyť je to vaše sestra. Poslední člen vaší rodiny a vy s ní zacházíte jako s odpadem." Šeptal, ale i tak bylo poznat že je hodně naštvaný. "Shikaku kdybys znal všechny okolnosti, pochopil by jsi proč se k ní takhle chovám. Mám jí rád, je to moje malá sestřička, ale tu jeden důvod proč musím. Prosím, postarej se o ni místo mě." Ano pane." Dveře se zavřely a já konečně pořádně usnula. Ráno jsem byla naprosto vyřízená. Probudila jsem Shikakua a šly jsme do práce. Tam mi někdo řekl, že mě hledala Mikoto. To mě bude prudit už od rána jo. "Achjo co zas chce. No dobrá tak já jdu." A nemám jít s tebou." Neboj neudělám žádnou blbost tak doopravdy semnou jít nemusíš, ale děkuji." Šla jsem hledat Mikoto. Moc pracný to nebylo, protože mám hodně jemný cit na to vycítit různé duševní tlaky. Byla dosela daleko od našich kasáren. "Poručice Mikoto, co jste potřebovala." Snažila jsem se být zdvořilá. "Jen si promluvit, je tu někdo kdo na tebe čeká. Jen se otoč." Otočila jsem se a zamnou stál kapitán Aizen. "Kapitáne Aizene?" "Jen klid Kyoko, jsem tu jen proto abych na tobě něco zkusil." No to mě doopravdy uklidnilo. Zamnou najednou stála Mikoto a něco mi píchla do ruky. Já okamžitě omdlela.

Probudila jsem se až v nějaké temné místnosti a byla jsem připoutaná k lůžku. Ze tmy se vynořil kapitán Aizen. "Takže už jsi vzhůru Kyoko, to je dobře, tenhle zákrok se musí provádět když je pacient při vědomí. Začal do mě řezat skalpelem a píchat nějaké látky jehlami. Byla to příšerná bolest. Hrozně jsem se bála co bude dál a mé jediné přání teď bylo zemřít, ale to se mi asi nesplní. Pak se najednou ozvalo "Aizene, co to děláš té nebohé dívce?" A ze tmy se vynořil Gin. "Kapitáne Ichimaru, prosím pomozte mi." Příšerně to bolelo a po tvářích mi zas stékaly malé slané kapičky. "Aizene, už se po tobě shání, měl by jsi se na chvíli vrátit." Tak dobře, postarej se mi tu zatím na chvíli o Kyoko." Ano, ale už jdi jinak tě začnou z něčeho podezírat." Aizen zmizel a kapitán Ichimaru ke mně přistoupil blíže. "Takže vy vtom jedete sním." Bohužel ano, ale zas tak úplně s ním nejsem. Věř, že bych ti doopravdy rád pomohl, ale někdo musí být silnější a porazit Aizena a proto tohle musíš vydržet a hlavně potom nezemřít." A-ano, ale co to se mnou kapitán Aizen dělá? Hrozně to bolí a začínám pociťovat i nějaké změny ve mně. Má osobnost se rozdělila na dvě a vůbec nevím co to znamená, jsem z toho hrozně zmatená." To je zvláštní, ty už ty změny cítíš." Ano." Snaží se z tebe vytvořit něco silnějšího než je shinigami. Zkoušel to i dřív, ale to se moc nepovedlo a Urahara je pak odnesl pryč." O tom jsem slyšela od bráchy." Víc ti už, ale říct nemohu, protože sám nevím co to znamená." Aha." Prosím musíš tu bolest vydržet, kdybych byl já sám dost silný nemusela by jsi tohle podstupovat. Promiň mi to." Věřte kapitáne Ichimaru. Zažila jsem i horší bolest a to proti téhle nic nemá." Baví se tu někdo o bolesti?" Tosen, jaké to překvapení, co tu děláš?" Přišel jsem se kouknout na Aizenův experiment." Za lůžkem na kterém jsem ležela se najednou objevil kapitán Tosen. Jeho ruka vystřelila k mé tváři a pak sní projel přes celé mé tělo. "Hmm, taká pěkná dívka, docela mi je jí líto." Tosen se tam moc dlouho nezdržel a po chvilce odešel. Kapitán Ichimaru mi chtěl ještě něco povědět, ale v tu chvíli se tam zas objevil Aizen a on musel odejít. Ta bolest je příšerná, ale musím ji vydržet. Konečně byl jeho pokus ukončen a ve mně se probouzela ta zlá část mě. "Tak Kyoko a teď už budeme jen čekat jak se s tím popereš." Nechápala jsem jak to myslel, ale když se ta druhá já snažila dostat na povrch už jsem to pochopila. Začala jsem se měnit v holoua. Snažila jsem se tomu ze všech sil zabránit, ale nešlo to. Ta předešlá bolest se s touhle nedávala srovnávat. Vědět, že už se nemusíte nikdy změnit zpět a budete se muset koukat jak ubližujete svým přátelům. To je doopravdy nesnesitelný pocit. Zavřela jsem oči a objevila se hluboko ve své mysli. Naproti mně stála Myokatsu, ale vypadal jinak. Dříve měla krásné dlouhé blond vlasy, ale teď byly potřísněné krví. Na obličeji měla masku a vyřítila se naproti mně. V ruce jsem držela katanu, takže jsem se měla jak bránit. Myokatsu je čistě bojoví zanpakutó, takže mě u ní nic nepřekvapí. Nebyla hračka ji porazit, ale podařilo se mi to. Myslela jsem, že jakmile ji porazím, dostanu se zas k vedení svého těla, ale to mě neposlouchalo. Vyšla jsem z laboratoře a někam si to mířila. Na obličeji jsem měla holou masku. Cítila jsem se silnější, ale když nemohu nic dělat je to k ničemu. Moje tělo ovládá holou ve mně. Okolo mě se objevilo několik shinigami, ale neměli šanci. Jedním švihnutím zanpakutó šly k zemi. Postupovala jsem dál a najednou se přede mnou zjevil bráška. Vypadalo to že, mě nepoznal. Okamžitě se semnou pustil do boje. Při našem boji mi maska začala rozpadat. Skopla jsem ho na zem a v tu chvíli když jsem ho chtěla bodnout do břicha spadl poslední kousek masky a já se konečně vzpamatovala. "Bráško, promiň." Zamotala se mi hlava a já spadla na kolena. Bráška vstal a vzal mě do náruče. Někam se semnou rozeběhl. Než jsem se nadála byly jsme ve 4 jednotce a u mě stála Unohana a i Mayuri. Nebyl to moc příjemný pocit když u mě stál ten šílenec. Chvíli jsem byla v pohodě, ale pak jako by někdo ve mně přecvakl spínač a já znova začala řádit. Snažila jsem se vrátit do normálu a taky mě to stálo hodně námahy. Už zase jsem viděla Myokatsu a už zase měla masku. Znovu jsem se s ní pustila do boje. Teď už byly její pohyby lepší než předtím, nebylo jednoduché s ní bojovat. Nakonec jsem přišla na to, že když budu věřit v sebe i v mou zanpakutó nebudu mít problém ovládnout toho holoua ve mně. Konečně jsem znovu ovládla své tělo, ale v tu chvíli když jsem viděla tu spoušť co jsem udělala jsem chtěla zase nic nevidět. Pak jsem si všimla brášky. Ležel tam na zemi a skoro ani nedýchal. "Bráško." Doběhla jsem k němu a jemně s ním zatřásla. "Néééé." Myslela jsem v tu chvíli na nejhorší. "Kyoko?" Otevřel oči. "Bráško." Objala jsem ho. "Já, myslela jsem, že jsem tě…" Neboj, nic mi není." Byly jsme pořád ve čtvrté jednotce a Mayuri s Unohanou se snažily dát do kupy. Pomohla jsem bráškovi na nohy. "Vážně jsi v pořádku?" Ano, jsem. Jen, co ty?" Podíval se na mě ustaraně. "No, sice nechápu co se to se mnou děje, ale jinak jsem v pořádku, už by se nemělo stát, že by to monstrum mělo nade mnou převzít kontrolu." To jsem rád." Pak jsem se znovu rozhlédla okolo sebe. Jednotka byla v polorozpadu. "Kapitánko Unohano, Kapitáne Mayuri moc se omlouvám co jsem vám udělala. Já to udělat nechtěla." Unohana se usmála a Mayuri přešel ke mně. "Nevadí mi to děvče, ale co kdybys se stala mým pokusným králíkem." Přejel mi mráz po zádech, protože jsem si vzpomněla na to co mi dělal Aizen. "To ti nedovolím Mayuri." Řekl bráška. "Stačí, že jsi prošla už jen tímhle. Může to na ní něco zanechat." Od kdy mluví Kyoraku takhle rozumně? Usmála jsem se. "Bráško, děkuji. Teď mě, ale prosím omluvte." Rozešla jsem se pryč a pak zmizela. Objevila jsem se v té laboratoři. Moc dobře vím kde jsem byla. Vešla jsem dovnitř a Aizen tam znovu dělal někomu to co udělal mě. Koukla jsem na osobu na lůžku a ona to byla Mikoto. Dobře jí tak, aspoň ví jaká je to bolest. "Ale kdo se to tu ukázal. Kyoko-chan už jsem na tebe čekal. Pojď se na tohle podívat. Tohle tě bude určitě zajímat, tady Mikoto podstupuje to samé co ty." Došla jsem k nim a dívala se na to jak trpí. Takhle jsem celou dobu trpěla já, ale ještě několikrát silněji a ne díky tomuhle, ale díky tomu, že proti mně obrátily mého bratra. Jediné co mě drželo nad vodou bylo to, že jsem se rozhodla překonat ho a stát se lepším než je on. "Až budu hotov i s ní půjdeme pryč. Půjdeme do Hueco Mundo, budete tam mezi svými." Dívala jsem se až do konce na to jak Mikoto trpí a čekala jsem že nepřežije tu změnu, kterou jsem já prošla. Jenže to bohužel zvládla. Až teď jsem začala jedna. "Jenže já nikam nejdu Arzene, já zůstávám tady.!!" To je, ale nepříjemné, Mikoto řikala, že jsi byla skvělá kandidátka a já čekal , že tvé tělo převezme vetší část toho holoua, ale asi jsem se zmýlil nebo jsem někde udělal chybu. Mikoto, zneškodni ji a pak se dostav k Sogyoku." Ano pane Aizene." Rozeběhla se proti mně, ale její zanpakutó někdo zastavil. "Brácho, nechej to prosím na mě. Chci ti dokázat, že i já něco dokážu." Vyvalil na mě oči. Vzala jsem do ruky svou zanpakutó a vyvolala shikai. Brácha poodstoupil a mě se na obličeji objevila bílá maska. Teď jsem byla o hodně rychlejší a mé rány byly přesnější. Tedy, musím uznat že za tu bolest to doopravdy stálo. Jenže i jí se pak objevila maska na obličeji. "Kyoraku, tohle bude na dlouho, musíte zastavit Aizena. Běž to rychle říct Yamamotovi, než bude pozdě." Ale co ty sestřičko." O mě se bát musíš." Usmála jsem se a on odešel. Jenže jakmile odešel ona robila mou masku. Byla jsem hrozně unavená, ale teď neprohraji. Nesmím prohrát, kdyby se tak stalo přišla bych o svou hrdost. Jenže co teď ona mi rozbila masku a to mě dost vyčerpalo. Pak jsem si vzpomněla čím vším jsem si kvůli mé prošla a maska už byla znovu na obličeji. Byla jsem ještě rychlejší než předtím, ale jí to nevadilo, kdykoliv jsem jí uštědřila nějakou ránu ona se hned zregenerovala. Musím jí rozbít tu masku. Snažila jsem se ze všech sil a povedlo se. Její maska se asi po mém čtvrtém úderu roztříštila. Byla jsem skoro na pokraji svých sil. Mikoto už, ale také byla na pokraji svých sil. "Kyoko, prosím zabij mě." Vyvalila jsem na ní oči. "Cože?" Nevěřila jsem tomu co mi právě řekla. "Zabij mě!!!" V jejím hlase bylo slyšet zoufalství. "Já to nechápu." Prostě to udělej a na nic se neptej.!!!" Ne. Já chci vědět proč?" Já do tohohle nešla dobrovolně a toho holoua v sobě nedokážu zvládat, pořád nade mnou přebírá kontrolu. I já tu mám lidi, kterým bych nechtěla ublížit. Udělej to do doby než zase převezme kontrolu. To je poprvé co tě o něco prosím. Udělej to, vím, že jsi to vždy chtěla udělat. Tak prosím, teď máš šanci." Pomalu jsem došla k ní. "Tak dobrá, ale nedělám to ráda. Chtěla jsem náš souboj vyhrát poctivě." Bodla jsem jí zanpakutó do srdce to jediné ji mohlo zabít. Padala k zemi a ještě ze zmohla na poslední slovo. "Děkuji." To je poprvé co mi ona děkuje. Je to zvláštní, že zrovna ona. Po chvíli jsem vyrazila k Sogyoku. Jenže jsem přišla pozdě Aizen, Tosen i Gin byly už pryč. Po chvíli se okolo mě objevilo několik shinigami, kteří mě odvedly potom pryč. Posadily mě do jedné cely a odešly. Čekala jsem to, jen doufám, že to co mi Aizen udělal mě nebude stát život. Sedla jsem si na dřevěnou lavičko a čekala až se někdo objeví. Čekala jsem doopravdy dlouho, ale pak se tam objevil podkapitám první jednotky. "Dobrý den pane." Stoupla jsem si. "Důstojnice Shunsui půjdete se mnou. Mám vás dovést ke kapitánovi. Budu rád, když nebudete klást odpor." Ano pane." Odemkl celu, svázal mi ruce a vedl mě do kasáren první jednotky. Vešly jsme do Yamamotovi kanceláře a

mě polil pot. Nerada jsem v přítomnosti někoho tak silného. Podkapitán mi rozvázal ruce a odešel. "Důstojnice Shunsui byl na vás provedený ošklivý pokus. Jak se cítíte." Dobře pane." No, nejdříve mi bylo doporučeno vás popravit." Na sucho jsem polkla. "Ale pak jsem vyslechl tvého bratra a kapitána Mayuriho a rozhodl se, že tě nechám žít." Hodně se mi ulevilo. "Takže se zas můžete vrátit do služby." Děkuji pane." Otočila jsem se ke dveřím a odcházela pryč. "Ale máte se prý ještě zastavit u kapitána Mayuriho." Z kapitána Mayuriho jde doopravdy strach, já k němu nechci. "Ale jestli tam nechcete, nemusíte tam. Takhle schopného shinigami nenechám jemu." Znovu se mi šíleně ulevilo. "Děkuji a naschle pane." Vyšla jsem ve a šla hned domů. Vešla jsem k sobě do pokoje a fákla sebou do postele. Dala jsem ruce bod polštář a něco jsem tam nahmatala. Vytáhla jsem to ven a ona to byla obálka. Otevřela jsem ji a bylo to od Shikakuka. "Hned jak tento dopis najdeš, přijď prosím na naše místo." Neváhala jsem a okamžitě vyrazila. Zastavila jsem se až u jednoho krásného jezírka. Pořád tam byl. Seděl tam na břehu a koukal na klidnou hladinu vody. Potichu jsem k němu došla a zezadu ho objala. "Jsem tu." Lekl se a přehodil mě přes záda. "To je mi, ale milé přivítání." Je Kyoko, promiň já myslel, že jsi někdo jiný." A kdo jiný by chodil na tohle místo." To nevím." Tak vidíš." Povídaly jsme si a pak už byl najednou večer. Šly jsem domů. Dal mi pusu na tvář a pak šel k sobě domů. Vše se uklidnilo, ale na jak dlouho? Aizen ještě něco chystá a mi se na to musíme připravit.

Konec

Kluci už mají po dlouhé době konečně nějaký zápas a já jako sestra jednoho z nich tam nesmím chybět. Oni jsou jako moje druhá rodina. Sedla jsem si na sedačku co nejblíže k hřiště. Už jsem tam měla své stálé místo a nikdo mi ho nesměl zabrat. Ten den jsem na sobě měla kraťoučký červeno-modro-bílí top a kraťásky. Vedle mě si sednul nějaký muž. "Koukám, že i ženy chodí na fotbal." Ano, to máte pravdu." Otočila jsem se na muže a zarazila se. Měl na sobě červeno-černo-žlutý tričko. "Pane, sedíte na špatném místě." Hodila jsem po něm zlý pohled. "Ne nesedím, jsem tu za Čechy." Tak proč na sobě máte sakra německou trikoloru." Podíval se na své tričko. "Páni, ajo. Vůbec mi to nedošlo." Být vámi, převlékla bych se, protože by vás za tohle mohl taky někdo ukamenovat." Usmál se a stáhnul si triko. Měl pěkně vypracovanou hruď, ale se mnou to absolutně nic neudělalo. Vypadalo to, že je zklamaný. Mě na hřišti pobíhá můj miláček, takže máš smůlu. "A co vás vlastně přivedlo k fotbalu?" Brácha." Vážně, tak to musí být doopravdy dobrý muž." Ano, to je. Právě střelili jeden gól do německé branky." Vstala jsem a řvala. "Skvělééé, jen tak dááááál. Nandejte jim to." Cože, tohle je váš brácha." Ano a nemám tu jen bráchu, ale i….." Nenechal mě mluvit a něčem furt žvatlal. Tak jsem se na něj vyprdla a věnovala se naplno hře. Moji klucí vyhrály 4:2. Jsem na ně pyšná. Hned po skončení zápasu jsem se vydala za nimi do šatny. "Počkej." Zavolal na mě onen muž co seděl vedle mě. "Můžu, jít prosím s tebou? Chtěl bych autogram od tvého bráchy." Já ti nevím." Prosííím." No tak fajn, ale kdyby tě vykoply nebreč." Rozešla jsem se k šatně. Zaklepala jsem na dveře a zevnitř se ozvalo. "Jen pojď dovnitř Liso." Vešla jsem dovnitř. "Kucíííí. Jsem na vás tak pyšná." Došla jsem k nim a všechny je objala, tedy až na mého miláčka. Tomu jsem věnovala dlouhý polibek. "Jo a mimochodem brácha, tenhle by chtěl od tebe autogram." Dovnitř vešel ten muž. "Jasně, pojď sem." Vzal si od něj kartičku a brácha se mu podepsal. On se dal pak na odchod. To je dobře, docela mě naštval předtím. "Ták klucí a jde se slavit. První runda na mě, za to, že jste vyhráli." Vypadly jsme ze stadionu a zamířily do našeho oblíbeného baru. Několik z nich se zlískaly jak prasata, ale já se jim nedivím. Pak jsme jim pomáhaly dostat se domů. Jediný, kdo byl střízliví jsem byla já, brácha, můj miláček a Daniel. Dotáhly jsme je do hotelu a uložily do svých pokojů a my pak zapadly do těch svých. Můj miláček John chtěl ještě jejich výhru oslavit, ale já mu to rázně zakázala. Lehly jsme si a usnuly. Další den jsme letěly do Madridu, byl tam další zápas a když vyhrajeme i tady, tak by jsme mohly postoupit do semifinále. Chlapům v letadle nebylo moc dobře a když si vybavím jak včera vypadaly, ani se jim nedivím. Přistály jsme a odjely do hotelu. Pak jsem zavelela nástup. Jejich trenér si zlomil nohu a tak pověřil tréninkem mě. Já trénuju doma své družstvo prcků, ve kterém je i náš mladší brácha Georgie. "Liso, prosím. Nech nás si chvíli odpočinout." Žadonily někteří z nich. "Ani náhodou, když jste se mohli včera opít, tak dneska můžete trénovat. Zítra se hraje další zápas, takže si vezměte oblečení a jdeme na stadion." Nasedaly jsme do auta a odjely na stadion. Španělští hráči akorát odcházely z tréninku. Šly jsme do šatny se převléknout. Byla jsem v šatně spolu s klukama. Nevadilo mi to, protože jsem byla už zvyklá z dřívějška. Už když tu brácha začínal jsem s nim chodila na tréninky.

"Takže si dáme 100 dřepů, potom bude následovat 200 kliků a nakonec 5 koleček okolo hřiště, teprve pak půjdeme hrát." Pěkně se na mě všichni zašklebily. Začala jsem trénink s nimi. Vždy je dobré, když trenér jde příkladem. Po dokončení tohohle jsem konečně vzala míč a začaly jsme hrát. Trénink byl moc únavný i na mě. Sakra, příště to trošku zvolním. Šla jsem se osprchovat a kluci věděly, že jakmile jsem ve sprše já, že by si měli chvíli počkat, ale jako posledně se na to vykašlaly a šly tam taky. Osprchovala jsem se a hodila na sebe jenom ručník. Prokličkovala jsem mezi nimi a šla se obléknout. Teď byla šatna prázdná a toho musím využít. Oblékla jsem se a vylezla ven ze šatny. Tam stál jeden španělský fotbalista. Začal na mě. "Téda, tyhle nuly si nezaslouží takhle pěknou trenérku. Nechtěla by jsi přejít k nám.?" Přirazil mě ke zdi a jednu ruku dal nade mě. "Já ti nevím, komu nakopaly zadky Američani, ale nám teda rozhodně ne, takže ty nuly bych si vyprosila. Jo a žádnou cenu bych nepřešla k někomu tak odpornému jako jste vy když se snažíte rozhodit tým před zápasem. Tohle je ubohé." Ty mrcho." Tak přeci jenom se snižuješ tak hluboko, abys urazil ženu." Ty nejsi žena, ale ještě dítě." Co tak najednou, já myslela, že by jste o mě měli zájem." Byl docela naštvaný, tohle si k němu ještě snad nikdo nedovolil. "Já tě…" Napřáhnul se, že mi dá pěstí, ale jeho ruku někdo zastavil. "Trenére?" Zděsil se muž. "Tak tohle už nikdy nedělej. Za prvé, ženy se nebijí a za druhé je fakt podlé zmrzačit protihráčům trenéra. Za trest budeš Běhat až do půlnoci okolo celého stadiónu." Ale trenére…" Padej." Zařval na něj a muž odešel. "To jste nemusel pane, ale děkuji." Není zač slečno, bylo mi potěšením být ve vaší společnosti a omlouvám se za svého hráče." To je dobré." Takže se uvidíme zítra. Zatím slečno." Naschle." Muž začal odcházet pryč. Když zmizel za jeden roh kluci vyběhly ven a šlo se do hotelu. Obědvala jsem jim k jídlu něco opravdu vydatného. Kdybych je krmila zeleninou, bylo by to k ničemu. Takže jim ke stolu přinesly pořádný řízek s hromadou brambor, s malou přílohou a půllitr piva. A pro sebe jsem si obědvala jenom něco lehkého, takže to byl ovocný salát a pomerančoví džus. "Díky Liso." Zařvaly na mě. Donesla jsem si svou večeři k nim ke stolu a společně jsme se pustily do jídla. "Hele ségra ty jsi se dala na zdravou výživu." V tu chvíli jsem myslel, že po něm ten salát hodím. "Ne, jen jsem si po dlouhé době dala něco zdravého." Po dlouhé době? Diť se láduješ jenom ovocem a zeleninou." Rýpnul si miláček. "No já myslím, že si někdo z nás bude hledat nový pokoj. Co na to říkáte kluci." Všichni se rozesmály až na mého miláčka, ten jen našpulil pusu. "Tak dobře, já si zaběhnu na recepci." Hodil do sebe poslední sousto a odešel. Sakra, tohle jsem asi přepískla. Jenže on si taky rýpnul. Vstala jsem ze židle a utíkala za ním. Jenže po několika krocích jsem se ložila na zem. Strašně se mi motala hlava a nebylo mi zrovna dvakrát nejlíp. Přiběhl ke mně bráška. "Sestři, co ti je?" Byl hrozně vyděšený. "To je dobrý, jenom se mi zamotala hlava." Měla by jsi se pořádně najíst, jestli se budeš cpát jenom vytamínama, tak ti to moc nepomůže." To není tím. Já si půjdu lehnout. Dobrou chlapi a koukejte jít brzy spát, ať jste na zítra pořádně připravení. Budíček je brzo ráno.!" Po sbírala jsem se ze země a šla za svým miláčkem. Vyšla jsem z restaurace v hotelu a uviděla Johna jak flirtuje s dívkou na recepci. Určitě mě tím chce naštvat, ale já se nedám. Došla jsem k recepci a zažádala. "Prosila bych klíč od pokoje 124, děkuji." Podala mi klíč a j šla do výtahu. Označila jsem, že chci do 5 patra a už jsem jela. Znova se mi zamotala hlava a ještě štěstí, že jsem byla opřené o stěnu výtahu, jinak bych tam nejspíš zkolabovala. V pokoji jsem zalezla do sprchy a pustila na sebe vařící vodu. Pak jsem si šla lehnout. Sakra, proč je mi tak špatně. Po nějaké chvíli jsem usnula. V noci mě vzbudil příchod mého miláčka. "Asi jsem tě zbudil viď." Zašeptal. "Hm." Promiň." To je dobrý." Převléknul se a lehnul si ke mně. Přitulila jsem se k němu a on mě objal. "Kluci mi říkaly, že jsi se jim tam složila. Je ti už lépe." Ano, už je to dobrý." Dal mi pusu na čelo. "Dobrou miláčku." Dobrou." Po chvíli jsem znovu usnula. Večer jsem si nařídila budíka na 7 hodin ráno, aspoň%n abychom se všichni trochu vyspaly. Vylezla jsem opatrně z postele a převlékla se. "Miláčku vstávej." Zamžoural očkama. "Jde se trénovat, tak vylez z postele." Stáhla jsem něj deku a vyšla z pokoje. "Jestli až příjdu budeš ležet v posteli, poběžíš dvakrát tolik co ostatní." Vystřelil z postele a šel do koupelny. Já mezitím oběhla všechny pokoje a probudila ostatní. Pak jsem šla zkontrolovat Johna a vytáhla ho ven z pokoje. Sešly jsme se v hale a šly do auta. Odjely jsme na stadion a tam už byl nastoupený španělský tým. "Takže hoši, dejte si o půlku míň než včera a já poznám kdo to bude šidit." Zavelela jsem. Dnes s nimi cvičit nebudu, necítím se ještě pořád nejlíp. Zápas začíná v 14:00, musím se sebou mezitím něco udělat. Zašla jsem do šatny a sedla si tam na lavičku. V kapse jsem měla plato prášku na bolest hlavy. Vyloupla jsem jeden, dala do pusy a zapila vodou. Po chvíli se mi udělalo líp a šla jsem za klukama. "Tak co, jak jste na tom." Hotovo." Řekl bráška. "Tak fajn, teď by jste si měly ještě odpočinout, zajdeme aspoň na oběd." HURÁ." Zařvaly všichni a běžely do šatny. Otočila jsem se a chtěla jít za nimi, ale někdo mě zastavil. Byl to trenér španělského týmu. "Dovol, abych vám popřál hodně štěstí." Děkujeme, vám taky. Budeme ho potřebovat všichni." Usmála jsem se na něj a odešla. Odpoledne jsme dojely a byl nástup. Nastoupily jsme do řady a začaly ty úvodní řeči., Asi až po hodině jsme mohly konečně jít hrát. Ještě těsně před zápasem jsme pořádně probraly strategii, takže by to mělo vyjít. Celý zápas jsem prochodila ze strany na stranu. Pak se k nám na střídačku přibelhal Daniel. "Musíte tam poslat někoho místo mě." Sednul si nalavičku. "Maiku, jdi tam ty." Vstal z lavičky a rozeběhl se na hřiště. "Kde tě to bolí?" Ukázal kotník. Vzala jsem lékárničku. Sundala jsem mu botu a zahýbala kotníkem. Sykl bolestí. "Máš jen zvrtnutý kotník. Za pár dní by to mělo být v pořádku." Promiň." Výtahl jsem z lékárničky obinadlo a nohu mu stáhla." Nemusíš se omlouvat. Nemůžeš za to. Já to moc dobře viděla co ti udělal." Usmála jsem se na něj. "Děkuji." Začala jsem znova stepovat. "Liso sedni si, pěkně mě znervózňuješ." Promiň." Pohodlně jsem se posadila na lavičku a sledovala hru. Několikrát jsem prohodila hráče. Byl už konec zápasu a bylo to 3:3, takže remíza. Bude se to prodlužovat. Kdo dá první gól tak vyhrál. Brácha hrál skoro celý zápas, tak jsem ho prohodila za Derena. Doslova se svalil na lavičku a rychle oddechoval. "Já se bojím." Řekla jsem. "Já taky, ale já jim věřím oni to zvládnou." Já jim taky věřím, ale když oni jsou tak nebezpeční. Když jsem viděla co jeden z nich udělal hnusného Danielovi, tak jsem dostala strach, aby se něco nestalo ještě někomu." To bude dobrý ségra. Jen se uklidni a ono to nějak dopadne." Tak dobrá." Sledovala jsem pořádně balón. Pak najednou se celým stadiónem ozvalo. "Góóóóól.!" Ani jsem nepostřehla kdo komu dal gól a tak jsem sledovala tabuli kde to za chvíli ukázaly. 4:3 pro nás. Mále jsem vylétla z kůže. "Takže do finále postupují…." Přestala jsem poslouchat okolí a skála radostí do vzduchu. Byla jsem tak šťastná, že si to ani nedokážete představit. S těma co seděli na střídačce jsme došly na hřiště a tam si podaly ruku s protihráčem. Poslední byl trenér. "Přeji vám hodně štěstí, vedly jste si moc dobře. Ale dejte si pozor ve finále. Vaši protihráči si mohou zkusit cokoliv." Děkuji vám a někdy příště nashledanou." Kluci se pak osprchovaly a jely jsme zpět do hotelu. Finální zápas se koná až za dva týdny, takže máme na chvíli klid. Na hotelu všichni padly do postelí a spaly. Já jsem si skočila na pozdní bečeříi. Měla jsem hrozný hlad. Objednala jsem si to co včera. Sedla jsem si k jídelnímu stolu a koukla se na televizi. "Před dvěma dny se v Moskvě našlo tělo 20 leté ženy. Byla nejspíše několik dní mučena a nakonec 5x probodána ostrým předmětem…….." Sakra, to hlásí pěkné věci a mi zadav týdny do Moskvy jedem. No to se mám na co těšit. Dojedla jsem a odešla do pokoje. Druhý den jsme se sbalily a letěly na chvíli domů. Bráška Georgie už na nás čekal na letišti. Skočil mě a bráškovi přímo do náruče. Už jsme se hodně dlouho neviděly. Sakra, budu muset zas svolat prcky a zatrénovat si trochu. Každý jsme si to namířily domů, ale ne na moc dlouho. Domluvily jsme se, že za týden začneme znovu trénovat, teď jim dám na chvíli odpočinek. Oházel i můj miláček jede na týden pryč. Už dlouho se neviděl s rodičemi. Dojely jsme domů a já sebou flákla do postele a po chvíli usnula. Časový posun není moc dobrý. Po chvíli jsem usnula. Po nějaké době mě začal budit bráška. "Georgie, co potřebuješ?" Sestřičko, sestřičko vstávej. Tvé družstvo na tebe čeká." Vždyť je ještě ráno." Ne sestřičko, je už 12 hodin. Tak dělej, pojď." Pomalu jsem vstala a šla do sprchy. Vylezla jsem z ní oblékla si krátký top a kraťasy a s bráškou jsme vyrazily na trénink. "Takže hoši, dělejte to co vždy a pak půjdeme hrát." Rozcvička trvala hodinu. Musím je po tak dlouhé době prohnat, přeci jenom jsem tu dlouho nebyla. Pak jsem vykopla míč a sledovala hru. Najednou se mi zamotala hlava a musela jsem si sednout na lavičku. Zapískala jsem na píšťalku a kluky poslala domů. Docela se ochladilo a tak jsem si vzala mikinu, kterou jsem měla ve skřínce. Najednou se mi znova zamotala hlava a musela jsem se opřít o skříňku, abych sebou nepraštila o zem. "Sestři, je ti něco?" Ne, jsem v pořádku. Běž už domů, já tam dorazím." Šel pryč. Rozešla jsem se taky pray. Zamířila jsem si to k doktorovi. Počkala jsem si než na mě přijde řada. Doktor mě prohlédnul a poslal mě na ultrazvuk. Nic mi neřekl a chtěl si něco nejspíš potvrdit. Došla jsem do jiné budovy a dalšímu doktorovi předala lísteček od toho předešlého. Vzal mě na ultrazvuk. Málem jsem tam omdlela, takže jsem ho moc nevnímala. On si toho všiml a vše mi řekl až na konci. slečno, mám pro vás úžasnou zprávu. Jste těhotná." To jako vážně." Ano, jste ve druhém měsíci. Teď běžte domů a nejmíň týden odpočívejte." Dobře, děkuji." Vyšla jsem ve z nemocnice a šla domů. "Liso, kde jsi byla." Ptal se mladší bráška. "Georgie, běž prosím k sobě. Potřebuji si s Billem o samotě promluvit." Hmmm." Zamručel a odešel k sobě. "Co potřebuješ sestřičko?" Posaď se prosím." Posadil se a našpicoval uši, aby slyšel vše co mu řeknu. "No, přišla jsem akorát od doktora." Vyděsil se, ale ulevilo se mu když viděl, že jsem se usmála. "Budeš strýček bráško." Usmál se. Vstal a objal mě. "Takž jsi." Ano, jsem těhotná. Ale nesmíš to teď nikomu říct a hlavně ně Johnovi, pro toho to bude velké překvapení." A kdy mu to chceš říct?" Po finálním zápasu." Ale…" Žádné ale bráško, někdo nad vámi musí bát, aby jste se neflákaly kapitáne." Tak dobře, ale teď jsi jdi lehnout." Jasně. Nebudu se tomu bránit." Odpočinkoví týden uběhl hrozně rychle a já si už balila. Sice tam budeme o týden dřív, ale to je dobře. Kluci si musí zvyknou na Ruské prostředí. Další den jsme nastoupily všichni do letadla a společně odletěly do Moskvy. Na Moskevském letišti nás přivítal průvodce, který nás měl dovést do hotelu a pak další den zas na stadion. Ubytovaly jsme se a já sebou práskla rovnou do postele. John odešel za klukama se bavit já se trošku prospala, jenže jsem se probrala až další den ráno. Bylo 5 hodin ráno a John sladce spinkal vedle mě. Vstala jsem a šla do sprchy. Pustila jsem na sebe ledovou vodu, abych se probudila. Vylezla jsem ze sprchy a málem vyletěla z kůže. Na podlaze si v klidu chrupkal Daniel. Ten se zas musel zlít. Já se divím, že mu z toho už není špatně a že se ještě může hýbat. Ale jak to, že jsem si ho předtím nevšimla. To jsem byla až tak rozespalá. V naprosté tichosti jsem vylezla z koupelny a šla se obléknout. Vzala jsem si top, kalhoty a košili. Šla jsem probudit Johna. "Miláčku, vstávej. Za chvíli vyrážíme." Hmmmm." Nespokojeně zamručel."Vstaň, jinak nebude žádná snídaně." Vylítl z postele jako namydlená střela. "Miláčku, víš o tom, že jsi tyran?" Ano já vím." Ušklíbla jsem se. "Jo a probuď Daniela, spí v koupelně." Jo jasně." Vylezla jsem ven a proběhla všechny pokoje. Sešla jsem dolů na snídani. Ostatní se tam jen pomalu došouraly. "Kde tu energii po ránu bereš ségra." Jo tak to já nevím." Zasedly ke stolu a už se jim nesla snídaně. "Takže v 7 hodin se sejdeme venku." Vstala jsem od stolu a šla ještě do pokoje. Hrábla jsem do malé taštičky a vytáhla malou krabičku s tabletkami. Byly to prášky proti nevolnosti. Jeden jsem si vzala. Než jsem, ale stihla krabičku zas uklidit vešel do pokoje Daniel. Neví o tom, že je beru, tak jsem je schovala za záda. Přišel ke mně. "Co to skováváš?" Objal mě a přitom mi vzal krabičku z rukou. No tak tohle mi ještě scházelo ty jo. "Proč je bereš?" V posledním týdnu mi nebylo moc dobře, tak mi je doktor předepsal." A proč jsi mi to neřekla.?" Nechtěla jsem abys se o mě strachoval a soustředil se na poslední zápas." Znovu mě objal. "Ty jsi fakt sestra svého bráchy" Ještě aby ne hele. " Usmál se na mě. Uklidila jsem krabičku zpět do taštičky. "Měl by jsi se už připravit, abychom to stihly přesně." Vzal si tašku a naházel tam nějaké věci. Já jsem si ze své velké tašky vytáhla bundu s kožíškem. Pak jsme se oblékly a šly dolu. Nastoupily jsme do auta a to nás odvezlo na stadion. Kluci hned zalezly do šatny a já šla rovnou na hřiště. Byl tam ještě Ruský tým. Najednou vykoply míč a ten si to mířil proti mému obličeji. Kdybych včas neuhnula, měla bych asi po obličeji. Přiběhl ke mně jeden z družstva Rusů. "Jste v pořádku? Moc se omluvím, ale tady máte co dělat." Ještě, že rozumím Rusky. "Já jsem v pořádku." Začala jsem skoro plynule Rusky. "A mám tu co dělat, můj tým je akorát v šatně." Aha, tak já se tedy ještě omlouvám a naschle slečno." Po chvíli vyběhly kluci na hřiště a já jim zadala co mají dělat. "Takže začneme s protahováním." Udělaly jsme pár protahovacích cviků. Pak jsem je nechala dělat kliky asi tak 200 kliků je u nich na denním pořádku. A pak jsme běhaly asi 4x přes celý stadión. Rusáci na nás jenom valily oči. Doběhaly jsme a já jim kopla míč ať si chvíli zahrají. Došel ke mně Ruský trenér. "Slečno, proč je takhle proháníte?" Začal na mě mluvit Česky, aspoň někdo. " Musím. Nesmí zlenivět a navíc jsou pak ve skvělé kondici." Jejich trenér byl tak od 3 hlavy větší než já a šel z něj respekt. "Aha, jste na ně doopravdy tvrdá." A to jste neviděl co jim dělá jejich pravý trenér." To nejste vy?" Ne, já jsem jen záskok. Maik je prohání mnohem víc než já." No, jo už si vzpomínám na Maika. Co mu je, že nepřišel na jejich důležitý zápas." Ale on přijede, jen je nemůže teď trénovat. Zlomil si nohu." Aha, tak zatím slečno. Zase se uvidíme." Naschle." Přiběhl ke mně Johny. "Miláčku, co po tobě chtěl?" Jen přátelský pokec. Divil se, že vás tak proháním. A co tady vlastně děláš, zpět do práce! Máte před důležitým zápasem, takže žádné flákání. Nebo nebude večeře." Miláčku, ty jsi doopravdy tyran." Já vím." Usmála jsem se a on běžel pryč. Najednou se mi udělalo znova zle. Běžela jsem okamžitě na záchod a vyhodila dnešní snídani. Musela jsem si umýt obličej ledovou vodou, abych se aspoň trochu uklidnila. Voda mi stékala všude po těle, protože jsem se neměla do čeho utřít. Pak ke mně přistoupila dívka o něco menší než já. "Na." Podala mi ručník." Děkuji. To je to tak poznat, že jsem Čech? Ty i trenér fotbalistů na mě začal mým jazykem." Ano, je to poznat. Tak ahoj." A odešla. Utřela jsem si obličej a šla zpět na hřiště. Kluci si tam ležely na trávníku a odpočívali. Nevěděli totiž, že už se vracím. "No to si ze mě děláte srandu, okamžitě se zvedněte. Myslíte si snad, že celý zápas odehrajete v leže?!" Okamžitě vystřelily na nohy a znovu hrály. "Koukám, že jim nedáš ani na chvíli pokoj." Ozval se za mnou známí hlas. "Maiku." Otočila jsem se na něj. "Ještě mi to vyčítej hele. Ty na ně nejsi taky zrovna dvakrát hodný." To je pravda." Hej kluci, pojďte sem." Zařvala jsem na ně. Přiběhly a začaly se vybavovat s trenérem. "Sestři, nemohly bychom dne skončit dřív. Všichni jsme trenéra dlouho neviděly." Jakmile se takhle zeptal brácha začalo žadonit celé družstvo. "No tak Liso, tak pro dnešek by jsi mohla udělat výjimku. I já bych se chtěl dozvědět co je nového." Teď ze mě děláte nějakého tyrana všichni. Tak fajn, ale zítra se začne o mnohem dřív." Začala jsem se smát. Kluci se na mě nevěřícně podívaly. "Nebojte, dělala jsem si legraci, ani já nejsem stroj a potřebuji spánek." Očividně se jim ulevilo. "No tak, rychle do šatny a převlíkat, jinak si to zase rozmyslím." Ani by jste nevěřily jak rychle zmizely. To mě znovu rozesmálo. Jenže pak mě strašně bodlo v břiše a já šla do kolen. Maik mě tak nějak chytnul, ale měl na mále a taky málem spadnul. "Liso, jsi v pořádku?" Ano jsem. To je jen tím častým časovým posunem." Vážně a není to třeba tak, že už nejíš jenom za jednoho." Sakra jak na to přišel. "Měla by jsi se teď šetřit." Jak to sakra výš." No. Já jen typoval, ale ty jsi mi to teď potvrdila." Sakra já jsem tak blbá. "Maiky, prosím, ale ještě to nikomu neříkej. Ví to jen brácha." A ty jsi to ještě neřekla Johnymu." Ne, chci aby se teď soustředil jenom na hru." Achjo, jsi stejná jako tvá matka. Tohle udělala i ona tenkrát. Jenže se moc přepínala a nakonec s tebou skončila v nemocnici." Takže tohle je rodinný. Při nejlepším tam taky skončím. "Maiky prosím." No dobře, ale slib, že hned po tomhle zápase už budeš jen odpočívat." Slibuji. Už by jsme měli jít. Vsadím se, že kluci už jsou hotoví." Odešly jsme ze hřiště a šly k autu. Nasedaly jsme do něj a odjely do hotelu. Tam jsme si sedly k baru a povídaly si. Já to zabalila jako první okolo 8 hodiny večer. Ještě jsem se navečeřela a pak jsem šla spát. Trénovaly jsme každý den, aby byly kluci pořádně připravený. Jenže den před zápasem se stalo něco nečekaného. "Kluci, takže do šatny, dnes skončíme o trochu dřív, musíte si do zítra odpočinout." Byly asi tak 4 hodiny odpoledne. Čekala jsem na ně před šatnou, jenže mě někdo zezadu chytil a abych nemohla řvát, umlčel mě roubíkem. Pak mě přehodil přes záda a odnesl pryč. Hodil mě do černé dodávky a jel se mnou bůh ví kam. Měla jsem hrozný strach co se mnou chce dělat. Dojely jsme. Přišel za mnou do zadní části vozidla a vyvedl mě ven. Poznala jsem toho muže. Byl to trenér Ruského družstva. Odvedl mě do nějakého polorozpadlého baráku. Byla tam hrozná zima. Měla jsem na sobě to co obvykle. Hodil mě do nějakého temnějšího pokoje a odešel někam. Nesvázal mi ani ruce ani nohy a už jsem si konečně mohly sundat i roubík. Opřela jsem se o zeď s přisunula k sobě kolena. Položila jsem si do nich hlavu a tiše se tam rozbrečela. Nebylo kudy bych mohla utéct. Pak se znovu otevřely dveře a muž mě vyvedl ven. Nezmohla jsem se ani na jedno slovo, jak jsem byla zklamaná. Vypadal tam mile, ale že se snížil k něčemu takovému, tomu nemohu uvěřit. Posadil mě na židli a přede mnou byl počítač. Najednou se na obrazovce objevil brácha. Chtěla jsem něco říct, ale už mi dal zase roubík a tentokrát i svázal ruce abych si ho nemohla sundat. "Sestřičko.?" Hmnmm." Chtěla jsem něco říct, ale přes ten roubík to znělo jen jako nějaké huhlání. "Jestli chceš, aby tvá sestra byla v pořádku, tak musíte prohrát zítřejší zápas." Ty parchante!!!" Zařval. "A abych tě nějak motivoval." Vytáhnul pistoly a přiložil mi ji ke spánku. Byla jsem vyděšená, ale i tak nějak jsem se udržovala v klidu. "Pověz něco svému bráchovi." Sundal mi roubík. "OPOVAŽTE SE TEN ZÁPAS PROHRÁT, JINAK VÁM TO NIKDY NEODPUSTÍM. O MĚ SI NEDĚLEJTE STAROSTI.!!!!" Doslova jsem vyřvala. "Ty mrcho." Schytala jsem velkou facku až se semnou zakymácela židle a já spadla i s ní na zem. On okamžitě vypnul video hovor a zvednul mě. "Tak za tohle zaplatíš.!" Začal mi pomalu rozepínat košili a pak jí ze mě strhnul. "Nechte toho…Prosím." Nedal se zastavil a rukou sjížděl po mém těle. Začala jsem kopat nohama a několikrát jsem ho i kopla. "Takže ty si nedáš pokoj.!" Začal být hrubější, ale musel mě odvázat ze židle, aby měl lepší přístup. Neváhala jsem a začala ho kopat, bouchat pěstmi a občas ho i poškrábala nehtama. Chytnul mě za vlasy a táhnul zpět do toho temného pokoje. Hodil mě tam a po chvíli po mě hodil ještě teplý kabát. "Sice si ho nezasloužíš, ale nemůžu dovolit abys tu prochladla." Okamžitě jsem si ho oblékla a on odešel. Doufám, že mě brácha poslechne, ale jak ho znám tak určitě ne. Po hodně dlouhé době se zas otevřely dveře. Slyšela jsem dívčí hlas. "Brácho, co děláš na tomhle místě a proč nemůžu do tohohle pokoje. Otevřela úplně a pěkně se zarazila. "Takže jsi to doopravdy udělal." Nemohla jsem uvěřit svým očím, byla to ta dívka co mi podala ručník. Achjo a ještě k tomu je to sestra toho trenéra. Hele, nemůžete mě přestat překvapovat. Znovu se mi udělalo zle. Před očima mi zčernalo a já omdlela. Probudila jsem se v měkké posteli. "Brácho, ty jsi vážně, příště si to pořádně promysli, než to uděláš. Já bych tě praštila." Sestři, ale kdybys viděla v jaké je jejich družstvo kondici, nemáme proti nim šanci." Aha, tak proto jsi unesl jejich trenérku. Výš kdo ona vlastně je." Ano sestra jejich kapitána." Ano a její přítel je jeden člen týmu a jeho rodiče jsou dost vlivný. Žádala jsem je, jestli by mi nepůjčily na můj lékařský výzkum a ty to takhle pohnojíš! Občas se divím, že ty jsi můj bratr.! Pitomče." Proč si chceš pučit od jiné země?" Protože jeho rodiče se zajímají o stejný výzkum jako já. Bože, proč musím mít za bratra takového pitomce." Promiň sestřičko." Pak se otočila znova na mě. "A koukejme kdo se probral." Co jsem ti sakra udělala. Proč jsi na mě hnusná jako na něho." Promiň, jen jsem vytočená. Jak je ti?" Zeptala se užmolím hlasem. "Příšerně. Tady díky tvému bratrovi. Ten pitomec mi zmáčknul břicho, když se po mě sápal." Ona se trhavě otočila na svého bráchu a on se nejspíš modlil, aby to nepochopila tak jak to bylo. "To si ze mě děláš srandu, nebo co? To jsi vážně tak blbej nebo co?" Vzala první předmět co jí přišel pod ruku a hodila ho po něm. "Pojď, vstávej. Tvůj tým už na tebe nejspíš čeká." Pomohla mi na nohy. "A ty taky zmiz, i ti tví potomci na tebe čekají!" Rychle se zdekoval pryč. Vedla mě k autu a posadila mě do něj. "Takže jedeme rovnou do nemocnice." NE, na stadión. Musí vědět, že jsem v pořádku." Tak dobrá." Šlápla na plyn a už jsme jely ke stadiónu. Vylezla jsem z auta a běžela k nim do šatny. Při cestě si mě ale vyhmátl hlídač. "Kam si myslíte, že jdete mladá dámo." Za svým týmem.!" Ale ne, nikam nepůjdete! A vůbec, kdo jste." Jsem Lisa, dočasná trenérka českého týmu a teď mě laskavě pusťte, musím za nimi." Vykulil na mě oči a radši mě pustil. Běžela jsem dál až jsem doběhla k jejich šatně. Vběhla jsem dovnitř a musela se pořádně vydýchat. Jako první si mě všimnul brácha. Doběhl ke mně a pořádně mě objal. "Sestřičko." Ukápla mu malá slzička. "Jak jsi mu utekla." Ten idiot má naštěstí moc hodnou sestru, která jakmile uviděla co udělal mě pomohla ven." Pak ke mně přiběhly i ostatní. Dostalo se mi hromadného obětí. "No táák, vždyť mě umáčknete.!" Pustily mě. Nakonec mě ještě objal Johny. "Bál jsem se o tebe ani nevíš jak moc." Věnoval mi pusu na čelo. "Po zápase bych ti chtěla něco říct." A co to bude, dáš mi aspoň nápovědu?" No je to malý." Absolutně to nepochopil. Ještě jsem ho políbila a pak se postavila naproti všem. "Takže doufám, že mě nezklamete. Trénovaly jste proto aby jste dnes vyhráli.!" Ano."Zařvaly. "Tak dobrá jdeme na ně!!" Vyběhly jsme ze šatny, protože byl akorát nástup. Postavily jsme se do řady a vyslechly si úvodní řeč. Pak začala hra. Po prvních 15 minutách to bylo 1:1. Rychle jsem někoho vystřídala a hrálo se dál. Po půl hodině to bylo 2:2. Já myslela , že mě klepne. Byl už skoro konec zápasu a vypadalo to na prodlužování, když v tu chvíli dal brácha gól. Myslela jsem, že vyletím z kůže radostí. Zápas skončil a mi si šly ještě podat ruku s druhým týmem. Bohužel jsem musela podat ruku i jejich trenérovi. "Promiň." Řekl a pak už i se svým družstvem šly pryč. Potom jsme odjely do hotelu. Všichni se šly bavit. Zapít první místo, ale Johny si vzpomněl, že jsme mu chtěla něco říct. Vzal mě za ruku a šel se mnou pryč. "Celý zápas jsem přemýšlel nad tou nápovědou a možná jsem i na něco přišel, ale chci to slyšet ze tvých úst, chci vědět jestli jsem to odhadl správně." Usmála jsem se na něj. "Miláčku, budeš táta." Okamžitě mě políbil. Zvedl mě do vzduchu a zatočil se mnou. "Já jsem to věděl." Odvedl mě zpět za ostatníma a o tu novinu se hned všem podělil.

Konec

"Dinozo, Kate. Tyhle dvě jsou naše dva nové přírůstky." Ukazoval Gibbs týmu naše fotky. "Ta menší s dlouhými blond vlasy je Kim. Je dobrý odstřelovač, takže nám bude často krýt záda. A ta druhá s krátkými černými vlasy je Lili. Výborná analytička a hodí se spíše na boj z blízka, ale se zbraněmi to taky umí. Ale pozor na její povahu." Dal jim pro jistotu malé varování.

S Kim jsme vešly do velké budovy a rovnou si to namířily k výtahu. "Lili, tak dneska konečně do nové práce. Jak se těšíš?" Jo docela se těším, ale doufám, že nás pak zas nepošlou jinam. Posledně to udělaly jen protože nám ostatní nestačily. Ale mám z toho taky docela blbý pocit. Určitě se něco stane." Hele, co jsem ti říkala o těch tvých špatných pocitech.?" Že když ho mám, nemám ti o něm říkat, protože se většinou pak něco stane." Ano, přesně o to jsem tě už snad milionkrát žádala." Oh, hluboce se omlouvám paní má." Kim se na mě nejdřív podívala zcela vážným pohledem, ale pak jsme se obě rozesmály. Vyšly jsme z výtahu a všichni se na nás podívaly. "Aspoň s nimi bude sranda." Řekl chlap s Gibbsova týmu. Nasadila jsem vážný a trošku chladný výraz a řekla. "Tak to se ještě uvidí." A mrkla jsem na Gibbse. "Takže holky, tohle je Kate Toddová a Antony Dinozza." Pak se z výtahu vynořila nám velice známa osoba. Přišla k nám a "Lili, Kim to je ale doba co jsem vás dvě neviděla. Takže to vy dvě jste ty přírůstky." Už to tak bude." Řekla Kim. "Hele Gibbsi, doufám že se neodkládá ten dnešní paitball." Ptala se Abby. "Neboj, neodkládá. Chci si tady děvčata ověřit ve střelbě." S Kim jsme se na sebe podívaly a usmály se. "Takže já, Kim a Lili se postavíme proti tobě Gibbsi, Kate a Tonymu." Hele to není fér." Ozval se Tony. "To já chtěl být s nováčky." Vrhla jsem na něj vražedná pohled. "A nebo výš co Abby, klidně si s nimi buď, ta černovláska vypadá docela vražedně." Tak já vystraším chlapa jo, to mě rozesmálo. "Hele a kde se sejdeme." Já vás tady v 8 ráno vyzvednu holky." Tak fajn Gibbsi." Tady tyhle dva stoly jsou vaše, zabydlete se tu." Dík a je tu už nějaká práce?" Ne, zatím si můžete dejte oraz krasavice." Hele Tony mě tohle nevadí, ale dám ti jednu radu, nedráždi Lili té to hodně vadí." Řekla Kim. Když jsme si pak sedly hlas jsme trošku snížily. "Hele Lili, nemohla bych být s tím sexy chlápkem prosím." Fajn, my si aspoň s Abby vezmeme Gibbse a vyprášíme vám kožichy." Pak jsem se zvedla a došla za Abby a Gibbsem, pak jsem se vrátila zpět za Kim. "Takže žádný problém, oboum to vyhovuje. Vše uteklo jako voda a my už jely na ten paitball. Já Abby a Gibbs jsme se pořádně zamaskovaly aby nás druhý tým nenašel. Kim, Tony a Kate se schovaly za několik nafukovacích překážek. Čekaly jsem až se objevíme, ale my nic tak vylezly oni. Pic a jedna kulička trefila Kate. Kim a Tony se vrátily zpět do úkrytu. "Gibbsi, ty a Abby vy zůstaňte tady. Já ze sebe udělám volavku a vy pak sejmete ty dva. Ale pozor, Kim je dost nevyspitatelná." Vyběhla jsem z našeho úkrytu a už mě pronásledovala salva výstřelů. Ani jeden mě naštěstí nezasáhnul, ale ani se nepovedlo zasáhnout ty dva. Chvíli na to se strhnul boj. Okolo mě každou chvíli létaly barevné kuličky a po nějaké době jsme v poli zůstala jen já Kim a Tony. Sakra to je přesila, ale přece nezahanbím svůj tým. Budu trpělivá, někam si zalezu a oni to nevydrží a vylezou ven z úkrytů. A měla jsem pravdu, kulička strefila Tonyho a chudák si teď nejmíň týden nesedne. Kim mě za to asi zabije. Pak jsem slyšela jak někdo běží mím směrem a pak mi těsně u hlavy prosvyštěla kulička. Koukla jsem do svého zásobníku a zbývali mi poslední tři kuličky. Rychle jsem se rozhlédla kde je Kim a viděla jsem ji nedaleko mě jak si to peláší mím směrem. Zapřela jsem si zbraň pevně o rameno aby se neklepala a zamířila. První střele se vyhnula a posléze i té druhé. Sakra, jestli ji teď nestrefím je konec. Pořádně jsem zamířila a velká zelené kulička se Kim rozplácnula na břiše. Ozval se zvonek a já vylezla ze svého úkrytu a s Kim jsme šly za ostatníma. "Tak se zdá, že proti vám nemám šanci." Postěžoval si Tony. "Tak to jsi odhadl dobře fešáku." Malý žertík nikomu neuškodí. Tony se zarazil a když jsem se podívala na Kim tak ta rudla vzteky. Mrkla jsem na ní ve znamení, že si dělám legraci. Přistoupila jsem k Tonymu blíž a zašeptala mu do ucha. Všimla jsem si totiž, že po Kim pořád pokukuje a tak jsem řekla "Jestli ji ublížíš, tak tě zabiju. Tohle si zapamatuj." Další, ještě zaraženější obličej. Pak se ozvala Kim. "No ji já zapomněla, že jsi analytička a že i nic neunikne." Otočila jsem se zpět na Kim. "Hele Kim, znám tě už od malička a vím co seti odehrává v hlave, takže co se týče tebe, mi doopravdy nic neunikne." Hele." Vložila se do toho Abby. "Gibbsi, co říkáš na jejich výkon.?" Já věděl už dávno, že jsou dobré. Jen jsem chtěl aby jste to poznaly i vy." To je na ni Kate, jsme horší jak tyhle dvě, musíme ze zlepšit." Rýpnul si Tony do Kate. Mě to tu už přestávalo bavit. "Hele Kim, jedem domů ne. Pro dnešek toho adrenalinu bylo dost." Kim přikývla. "Gibbsi, hodíš nás k centrále, máme tam auto." Jasně holky, nasedněte a já hned příjdu." Když nasednul i Gibbs ve vysílačce se ozvalo. "Jakékoliv volné vozidlo ať okamžitě začne stíhat černý chevrolet." Koukly jsme se s Kim na Gibbse a ten se ihned rozjel. Zastavil u centrály a my vylítly z Gibbsova auta. Kim sedla za volant a já na místo spolujezdce. Připásala jsem se, jak už jsem byla zvyklá. Zapískaly gumy a Kimin zelený ďáblík, jak mu říká se rozjel. Já si vzala na starost vysílačku a začala jsem ji navigovat. Je sice o dost menší nežli, tedy spíš než kdokoliv u policejních složek, ale zato je to výborný řidič. Naprosto hladce sešlápla spojku a přeřadila. "Kim, to auto se řítí po dálnici směrem k hranicím. Musíme ho dostat dřív než se tam dostane. Jinak je po všem." Koukla na mě a usmála se. "Nech to na mě." Zatáhla za ruční brzdu a náhon na silný zadek udělal své. Smykem hladce přejela do krkolomné zatáčky v proti směru. Zajely jsme dolů pod silnici a už kličkovaly mezi proti jedoucími auty. Další silný smyk, ona se v tom vážně vyžívá a během chviličky jsme byly na dálnici. Přeřadila a plynule přidávala na plyn. Vyhýbala se autům, které tu byly s námi. Bylo to jakoby jsme jely a ostatní auta stála na místě. Zkouknu kolik se to zas řítíme, super zas mě chce zabít, jedem víc jak214 km/h. Pomalu jsem se tlačily dopředu. Zaslechly jsme nad sebou helikoptéru, lterá vše sledovala. Vzala jsem vysílačku a zavolala na ústřednu ať nás s ní spojí. "Dobrej kapitáne, kde přesně je to auto?" Co prosím?" Jak daleko je od toho zeleného Camara co ho pronásleduje." Asi tak2 kilometry, za chvilku by jste ho měli vidět." Dobře, díky." Zavěsila jsem vysílačku zpět na místo. "Kim, necelé dva kiláky před náma." Kývla a usmála se. "Drž se, bude to hukot." Copak to jde jinak." Usmála jsem se na ní. Přesně jsem věděla co chce udělat. Menší vylepšení na kterém jsme dělaly. Na volantu odjistila krytky. Se zábleskem v očích zmáčknula čudlík. Naše rychlost se drasticky zvýšila. Dojely jsme to auto a jeli jsme nyní těsně za ním. Kim se vmísila vedle něj a začala ho na úkor nového laku tlačit ke straně. Už tam skoro byly, ale jim se vůbec nechtělo zastavit. Kim na mě koukla a já se hned odpoutala. "Doře výš co máš dělat Kim, věřím ti." Kývla a se smíchem odjela od stíhaného auta. Přidala a když jsme byly tak8 metrůpřed nimi zatáhla za ruční brzdu a strhla volant. Předvedl se krásný smyk a nyní jsme jely pozpátku a čelem k pachatelům. Kim pracně jela pozpátku a já se do půlky těla vyklonila ven. Služební pistolí jsem zamířila. Prásk! Strefila jsem přední pneumatiku. Další dvě rány mířený do přední části kapoty. Vozidlo přestalo být ovladatelné z důvodu, že v téhle části jsou přístroje. Prozradila mi to Kim, je to skvělí mechanik. Jejich auto vletělo do škarpy a se dvěma kotrmelci zůstalo ležet. Nebylo to tak strašné, aby se zabily a navíc stoprocentně bezpečné vůči ostatním řidičům. Kim obrátila auto a dojela k nim. Vytáhly jsme je ven. Byl tři, dvou jsme daly želízka. Nechápu proč, ale ten třetí se snažil utéct. Kim se za ním rozeběhla. Po několika metrech mu skočila na záda a odrazila se silně nohama od jeho lopatek. On to neustál a skončil na zemi a ona jako mrštná kočka doskočila na všechny čtyři. Přešla k němu a bolestně mu zkroutila ruce za záda a nandala mu želízka. Konečně už dojely policisté a s nimi i Gibbs s Kate a Tony ve svém černém autě. Ty tři si převzaly policisté. Kim se smutně rozešla ke svému autu a přidřepla si k němu. Skoukla poškrábaný lak a lehce přejela po boku auta. Přišel k ní Tony. "Jejky, to půjde opravit, klidně ti s tím pomůžu. Tedy hned potom co si zajdeme na večeři." Koukla se na něj s jiskrami štěstí v očích. Přikývla. "Tak fajn, zítra ti řeknu v kolik a kam půjdem. Moc se těším." Usmála se a když odcházel, řekla neslyšně "Já taky." Pak na mě Kim zavolala, že jedeme domů. Bylo sice teprve odpoledne, ale Gibbs nám dal už pro dnešek volno. Sedly jsme do jejího auta a upalovaly domů. Druhý den nás všichni chválily, až mi to chvílemi lezlo na nervy. Kim s Tonym se dohodly na dnešním rande. Pozval ji do nóbl restaurace. Měli sraz v 6 večer a tady končíme ve 3. To bude zas doma lítat ze strany na stranu a vyšilovat. Dojely jsme domů a Kim si neodpustila jet tou nejrychlejší rychlostí, co její autíčko zvládne. Sakra, ona mě doopravdy jednou zabije. A doma to bylo přesně tak jak jsme řekla. Kim lítala už hodinu po baráku a za boha nevěděla co si má vzít a žádala mě o radu. Vlezla jsem do jejího šatníku a začala. "Takže jdete do nóbl restaurace, takže tam za žádnou cenu nesmíš v džínách. Hele Kim, kde jsi vzala tyhle šaty?" Někdo mi je před nějakou dobou poslal a na dopise se podepsal jako ten modrooký blonďák. Dodnes nevím kdo to byl." Aha, takže máme vybráno." Hodila jsem je po ní a ona se na mě divně zatvářila. "A žádné odmlouvání. Okamžitě si je oblékni." S velkou nechutí se do nich oblékla. Pak jsem vzala její líčidla a namalovala ji. Zbývala asi hodina do schůzky a já měla co dělat abych Kim přemluvila, aby si vzala ty boty na menších jehlách. Moc já slušely, ale ona je vůbec nenosila. Nakonec ustoupila a vzala si je. Pak nasedla do auta a odjela.

U Kim: Jela jsem večer na schůzku, těšila jsem de hrozně moc. Když za mnou jelo černé auto, SPZ jsem neviděla, nejspíš ji ani neměl. Zezadu do mě naboural. Předklonila jsem se v důsledku nárazu. Znovu a znovu do mě narážel, o co mu sakra jde? Pak mi, ale silně prašti ze strany a já chytla smyk. Auto nebylo ovladatelné a udělalo se mnou několik kotrmelců. Vyplazila jsem se z auta. Přišla ke mně neznámá postava a než jsem omdlela jak mě z toho bolela hlava, někam mě v náruči odnášel.Probudila jsem se v nějakém starém skladišti. Bolela mě hlava a měla jsem obvázanou ruku Zvedla jsem se, ale k posteli mě přibyl rázný hlas. "Neměla by jsi se hýbat, tak to nedělej. Byla to oškliví havárka." Kdo jste a co po mě chcete?!" Uklidni se, vlastně jsem chtěl abys byla semnou." A proč bych to měla dělat?" Jsi moje dcera Kim. Jsem tvůj skutečný otec." Ne, to nemůže být pravda. Mí praví rodiče oba zemřely při autonehodě." Byla jsem s ním v zavřeném skladu. Nespustil mě z pohledu. Doufala jsem, že mě Lili najde. Nahmatala jsem u pásku boty, ale pager nikde.

Až do noci se neukázala, takže nejspíš zůstala u Tonyho. Za chvíli zas budu bydlet sama. Ráno jsem přišla do práce a viděla jak tam Tony sklíčeně sedí na židli. Jakmile mě uviděl začal. "Hej, alespoň mohla Kim s těma kopačkami dát vědět a nenechat mě tam čekat. A navíc kde je, to se mi hodlá vyhýbat?" Počkej, ona tady není? Já myslela, že zůstala u tebe na noc. Počkat, ona nebyla večer s tebou? Vždyť na tu schůzku šla. Byla usměvavá a velice šťastná. Moc se na to těšila, celý den o ničem jiným nemluvila. Leda že…" Rychle jsem vzala pager a vyťukala pár písmen kódu. Nic, neodpověděla. "To snad ne!" Co je?" Zeptal se mě Gibbs. "Vždy se na tenhle kód okamžitě ozveme, ale ona se neozývá. Muselo se jí něco stát, není možné aby neodpověděla. Gibs se začal hrabat v počítači a našel záznam jejího otce. "To snad není možný!" Zahromoval. "Gibsi co jsi našel?" Přiběhla jsem s Tonym rychle k jeho počítači. "Jejího otce před dvěma dny pustily z vězení." Zatočila se mi hlava a ucítila jsem jak mě Tony podepřel, abych nespadla. Když jsme pak hledaly jakoukoliv známku, kde by mohla Kim nebo její otec být doběhl k nám Tony. "Našel jsem ho, našel jsem její auto. Bylo jako hromádka pomačkaného plechu. Bylo to na rohu Elm Street." A našel jsi tam něco užitečného?" Vcelku i ano, našel jsem navštívenku do klubu Hardl gloss." Skvěle.!" Pak mi přišla na pager odpověď.

"Lili, jestli chceš Kim ještě někdy vidět, přijď do opuštěného skladiště za městem a vezmi sebou Gibse. Mám s ním nevyřízené účty." Okamžitě jsme s Gibsem vyběhly k autu a Tony s Kate nás následovaly. Rozjely jsme se ke skladišti. Vyběhly jsme z auta. Kate jsme vyhodily o kus dál, aby nás kryla. Najednou se otevřely vrata. Viděly jsme jak jí její otec vede blíž k nám a drží ji pistoly u hlavy. Všimla jsem si tak, že má prostřelené lýtko. "Markusy, jsme tady, co po nás chceš." Zavolal Gibs. Dala jsem ruku za záda a uchopila jsem zbraň. Tony by teď asi nebyl schopen něco udělat, vidět ten strach v jeho očích bylo hrozné. "Gibsi, teď zaplatíš co jsi udělal mé rodině. Ty i tvá dcera. Odvedly jsme mi mé štěstí, mou radost. Zničili jste vše na čem mi záleželo." Otočila jsem se na Gibse. "Jak dcera, ty máš dceru?" O tom si promluvíme později Lilinetto." Neříkej mi tak." Markýzy, čemu říkáš rodina. Tvoje přítelkyně byla fešačka a sám jsi ji opustil. A za to, že ti odebrali sceru a šel jsi do vězení, za to si taky můžeš sám." Top ne, to ty jsi mě tam bezdůvodně poslal.!!" To nebylo bezdůvodně. Vždyť jsi zastřelil naše, jsi vrah." Udělal krok. Tichým lupnutím odjistil Markus zbraň a položil ji Kim ke spánku. "Už ani krok." Zařval Gibs. "Markusy neblbni, koukni se na sebe, jsi nemocný. Podívej, děsíš vlastní dítě." Stály tam a Kim se celá klepala. "Tati prosím…..to stačí." Strhnul ji pohledem k sobě a podíval se do jejích uslzených očí. Svěsil zbraň a pustil ji. Odpajdala kousek k nám. "Ona mi řekla tati, jak to zní krásně." Pak se podíval na kaluž krve pod ním, která vytekla Kim z lýtka. Podíval se na své ruce a na zbraň kterou svíral. "Proboha, co jsem to za zrůdu, postřelil jsem své vlastní dítě." Zvedl pistoli a namířil si jí k hlavě. "Nee, tati nedělej to!!!!" Pozdě, zazněl výstřel a on se skácel k zemi. Kim spadla na kolena a dala se nezastavitelného pláče. Přiběhly jsme s Tonym k ní. Tony shodil svůj kabát a přehodil jí ho přes záda- Zabalil jí do něj, protože na sobě měla jen šaty, které jí končily těšně pod koleny. Vzal jí do náruče a ona se k němu přitulila. "Tony já ….. zmeškala jsem naše rande. Promiň." Ty jsi mi, ale brouček." Usmál se a odnášel jí pryč. Odnesl ji do nemocnice a jakmile ji daly na pokoj usnula. Ráno jsme za ní všichni došly. Chvíli jsme si povídaly, ale pak se mi najednou v hlavě objevilo to co řekl Markus, moc dobře jsem pochopila koho nazval jeho dcerou. Bodlo mě u srdce a do očí se mi nahrnuly slzy. "Proč mi to sakra neřekl." V místnosti jsem byla už jen já a Tony s Kim. "Tony, prosím nech nás tu o samotě." Bez námitek odešel. "Lili, určitě k tomu měl důvody. Přeci jenom znáš jeho minulost a taky nechtěl aby po tobě Markus šel." Ale stejně po mě šel a nejen po mě, ale i po tobě." Pak jsem se zarazila. No jo vždyť Markus byl její táta. Podívala jsem se na ní a ona hned odpověděla, vždy ví na co myslím. "Jo, sice mě to trápí, ale stalo se. Vybral si to sám." Promiň." Pak do pokoje vešel Gibs a já od něj odvrátila pohled. "Tak tohle nedělej!" Okřikal mě Kim. Pak vzala berle co měla u postele a odešla z pokoje. "Lilinetto, je mi to moc líto." Prosím, jen mi neříkej celím jménem. To přímo nesnáším." Rozesmála jsem se. Bylo vidět, že se Gibs trošku uvolnil. "Tak hele, je mi jedno jaký důvod si k tomu měl, že jsi mi to neřekl, ale jsem ráda, že to nakonec prasklo." Usmála jsem se na něj. "Ale jedno mi slib Lili." A co?" Proboha, jen to neříkej Tonymi. Ten by z toho udělal novinu století." No já bych řekla, že už mu to došlo." A jako na zavolanou vtrhnul do pokoje Tony. "Gibsi, gratuluji k nalezení svého dítěte." Tony, pojď sem prosím." Zavolal jsem si ho k sobě. Když ke mně došel, zatnula jsem pěst a jednu mu vrazila. Kim na mě hodila naštvaný pohled, ale pak se rozesmála. "LNo zlato, čekal jsem že se mě spíš zastaneš a ne že se mi budeš smát." Hele, když ti jednu vrazila Lili, tak jsi si to nejspíš zasloužil." Jakmile se Kim uzdravila šla s Tonym znovu na rande a po nějaké době se k němu odstěhovala a já zas zůstala sama.

Konec

toto je pre nás od Lost bloody rose :ú děkujeme je moc hezký :)

Já vím, že jsem si teď nějak moc oblíbila Ninja svět z Naruta, ale já si prostě nemůžu pomoct. Napadá mě na to tolik věcí, že ani nevím, kterou mám psát dřív :D já vím, že jsem asi blázel, ale tady je něco o mé nové povídce :)

tady jsem já a něco málo o mém klanu

a tady je moje milovaná sestra, která si jednou jen tak zmizela